Pod střechou bydlíš

Anno svatá, od července

chladná od rána, ani večer

neroztáváš, v sobě přízová

klubíčka nerozmotaných vůní

čekání, zázraků, slůvek, vin

celý čas z půdy slýcháváš

tiché tlapky koček, a jejich

kvílivé mámení k lásce

tě přibíjí k pelesti

mosazné postele.

Měsíce se koulí

k Vánocům

ibišek na okně

poshazoval listy.

Pečlivě rozvěšuješ

v koupelně své hadýrky

a utěrka úhledně rozprostřena

na staré kredenci. Celá voňavá

celá připravená jako horký lívanec

na lásku, která nepřichází. Oknem

sleduješ první sněhové vločky

jak se snášejí

na věž kostela na náměstí.

Kde je ten, co šeptal v létě

v žáru malé mansardy

Anička, duša ma, nekašli

aby ma u těba nenašli.

A sliboval, vrátím se

lásko v zimě.

Most přes řeku za městem

postaven. Dělníci ze stavby

odtáhli jak duhoví ptáci

kteří své písně šálivě

zpívají tu pod tím

tu pod jiným oknem.

Kde je ten, co zpíval

pod oknem Aniččiny

mansardy? Drbny kývají

jak ptáčci dřevění na tyči

drobnými hlavičkami:

„Ještě že tu holku

nenechal s outěžkem.“

Špatná magie. Pár dní

před Vánoci se vrátil

jen chvilku se zahřát

Aničko z mansardy.

Zahřál se, zahřál, holomek

než navždy odletěl. Vždyť

neubyde.

S melodií kočičího mrouskání

v uších, s fěrtouškem plným

sladkého zahřívání

Anička z mansardy

hoří pro své

dítě narozené

v babím létě

v půlce září.