Barevný kamínek
Daleko od mé rodné země jsem se procházela skalnatým údolím,
burácení vodopádu mě znervózňovalo a nenechalo mě na
pochybách, že dělám něco, čeho budu později litovat. Hřmění
stále zesilovalo a táhlo mě jako píšťaly bájného boha
pastýřů stále blíže a blíže. Pohlcovalo mě to celou a já
se v mrákotách blížila smrti vstříc.
Hory byly ponuré a stínily slunečním paprskům. Mé kroky
stále zrychlovaly, až jsem si uvědomila, že vlastně běžím.
Drželo mě to za ruku a cestou necestou vedlo přímo za ním.
Za kým? Nevím. Stál u vodopádu, drobné kapičky mu rosily
vlasy a vousy. Možná že plakal, to však nebylo znát. Byl zvláštně
oblečený, snad jako by propadl z minulého milénia. Obraz
minulosti tohoto jezera se zjevil přímo přede mnou.
Všimla jsem si, že mu krvácí ruka podélně od zápěstí
až k loktu. Krev mu barvila bílou košili a stékala na dlouhý
modrý plášť. Postavil se a podíval se na zranění, chvíli
si jej prohlížel a pak ruku spustil, zavřel oči, zavrávoral
a padl bez života k zemi.
Nyní nastal můj čas. Srdce se pohnulo a já se rozběhla muži
v ústrety. Nebylo mi zvláštní co se to právě děje, tolik mě
to stahovalo a vábilo, že jsem bez rozmyšlení běžela k němu.
Chtěla jsem mu pomoci, ať si zranění přivodil jakkoliv. Možná,
že jsem tu právě proto.
Sklonila jsem se mu k hlavě a pootevřela víčka. Oči měl
světle modré a průzračné jako voda v jezeru. Zornička se
okamžitě rozšířila a má v té chvíli také. Lekla jsem se,
že přišel k vědomí. Odepnula jsem mu z ramen modrý plášť,
srolovala a podložila jím mužovu hlavu. Poté jsem strhla svůj
šál a podvázala mu nad loktem krvácející ránu. Klekla jsem
si u něj a dívala se na popelavě šedou pleť. Mohlo mu být
tak kolem třiceti let. Vlasy měl světlé a u spánků mu už
začaly šedivět. Opatrně jsem se dotkla oněch šedin a jela
prsty až k uchu. Muž sebou trhl a já se probrala z opojení.
Strhla jsem ze sebe tričko a i když bylo bílé neváhala
jsem jej použít na vyčištění a následně k podvázání rány.
Muž se stále nehýbal a jeho ústa nápadně zbledla. Položila
jsem mu hlavu na hruď a jeho srdce mi zazpívalo píseň života.
Byla jsem mu za to vděčná, byla to ta nejkrásnější hudba,
kterou lze slyšet. Dělalo stále za sebou dun - dun, dun - dun,
dun - dun.
Pevně jsem ho objala za pevná ramena a dívala se kolem
sebe. Pomalu jsem splynula s ním. Dávala jsem mu svou sílu a
teplo, které jeho chladnoucí tělo tolik potřebovalo. Aniž by
jsem si to uvědomovala rána se pomalu zacelovala a mizela,
srdce zrychlovalo tep a dech se stále prohluboval. Dávám mu své
mládí, to nejdražší co mu jen mohu dát. Stárnu s ním. Já
jsem v něm a on ve mně, společně jsme oba jeden strom, čerpáme
a ztrácíme z toho druhého.
Ocitla jsem se v jeho útrobách. Kolem mě se tyčí duše pevná
a nezdolná jako skála s rozmanitými zlatými žilkami v
kameni. Nacházely se zde i tajemné jeskyně, do kterých dlouho
nikdo nenahlédl. Jak ráda bych slezla dolů a navštívila
poklady skryté ve tmě. Rozžala svíci a chladné kouty osvítila.
Jak to tam asi vypadá, jsou tam třpytivé drahokamy a teplé
uhlí, nebo jen samé bezcenné kamení, pokryté lišejníky?
Stromy se nade mnou mihotají a tiše šumí jako slova, Jaký
má hlas? Třeba tak jemný jako ty stromy, a pevný jako jejich
kmeny s kořeny co nevyvrátí nejedna vichřice. A co ten duniví
vodopád? K čemu bych ho přirovnala, asi k toku myšlenek a k síle
paží, které tak horoucně objímám. Kéž bych mu mohla
pomoci, dát mu kus sebe a své krve. Nemusel by mi poté děkovat,
jen mi dovolit zůstat pohřbená v jeho jeskyni jako jeden z malých
barevných kamínků vzpomínek.
A stále jen dun, dun - dun, dun - dun, dun.
Vše je tak krásné a mystické, zdá se mi, že mě něčí
ruce pevně ovinuly a nadzvedli do nebeské rozkoše. Otevřu oči
a ležím sama u dunícího vodopádu, slunce již vystoupilo na
obzor a ozářilo všechna skrytá místečka pod horami a
poslední ospalé květinky suší rosu na okvětních lístkách.
Byl to opravdu jen sen. Taková škoda, ráda bych se probudila v
jeho náruči, mytického krále trollů, krále lesů a hor.
Pootočila jsem hlavu k jezírku a tam ho spatřila. V jitřních
paprscích stále postava muže. Kapky rosy mu zářili ve
vlasech. Stál tam nahý a krásný, bez ostychu kráčel do
jezera. Ruku měl bez jediného škrábance, možná ji ani zraněnou
neměl. Byla to pouhá lest, svedl mě na scestí a očaroval.
Celou tu dobu byl při vědomí a pohřbil se se mnou v hlubinách
mých snů? "Ne!" vykřikla jsem a vyskočila, odhodila
jsem modrý plášť, kterým mne přikryl a udělala jsem pár
kroků k jezeru.
Uzavřela se nad ním hladina vody, stála jsem tam a dívala
se na svůj mihotavý obraz ve vířící se hladině. Vše bylo
ztraceno, ukryto v hlubinách neznámého jezera, nedohlédnu až
na dno.
Nemohu říci zda tento příběh se skutečně stal nebo byl
jen pouhým nevyplněným snem. Kdybych se ponořila do hlubokého
jezera hledat pravdu, jistě bych se utopila. Spodní proudy my mě
stáhly do hlubokých zatopených jeskyní. Nikdo by mě nenašel
a já bych zde byla ztracená na věky věků, jednou bych se možná
také vynořila a vystoupila v podobě vodní víly na břeh.
Otočila jsem se a místo pláště zde ležel malý barevný
kamínek, kamínek vzpomínky - byl to dík, pouhý dík za nic.
Vztyčila jsem jej proti slůnci a hrála si s ním. Spousta
barev se mi odrážela na tváři a zdálo se mi, že i na okolních
skalních stěnách vidím barevné třpytící se hvězdičky, přesně
takové jako zářili v jeho vlasech. Přivinula jsem jej k srdci
a kráčela spěšně pryč.
Doma jsem si ten kamínek uschovala pod polštář a od té
doby usínám, při nejkrásnější hudbě života. Dun, dun -
dun, dun - dun, dun - dun.