|
|
|
Návrat Autor: pinokio (Občasný) - publikováno 18.10.2000 (19:51:30), v časopise 20.10.2000
|
| |
Dívám se na hodinky. Výtahem už jedu skoro pět minut. Vypadá jako nový, i když tu je aspoň padesát let. Nikdo se o něj nestará, nikdo ho nepoužívá. Svítí tu jen jedna žlutá zářivka, a tak ani nedohlédnu na protější stěnu. Celou dobu stojím u dveří pln očekávání i přesto, že jízda bude trvat ještě deset minut. Abych nebyl netrpělivý, když jsem Zemi neviděl sedm set let. Ano, tehdy mě odsoudili za zločin, který jsem spáchal. Nerad na to vzpomínám. Každý v mé situaci by se tehdy zachoval stejně. Bylo to neodvratitelné. Je zvláštní, že v kritických situacích se zdá vše neodvratitelné, žádná jiná možnost, osud. Život mne naučil věřit v osud, protože když se snažíte změnit osud, poznáte, že právě vaším osudem je změnit ten osud. Žádná možnost jak se od něj oprostit. Ať uděláte cokoliv, vždy vás bude mít tam, kde chce. A tak poprvé uvěříte. Byl jsem nekompromisně odsouzen ke zmrazení na pět set let. Soudce to bral dost osobně, a tak jsem byl rád, že mě rovnou neposlal na smrt. Upřímně, tehdy nikdo nevěřil, že by někdo mohl být někdy rozmražen. Stejně nechápu jak na mne mohli zapomenout. 200 let navíc! No nic, teď se s tím stejně už nedá nic dělat. Abych zahnal nepříjemné vzpomínky, snažím si představit, jak to nahoře bude vypadat. Lidé se začali stěhovat pod zem již v době, kdy jsem žil normálním životem. Tehdy jsme je považovali za blázny, ale přelidnění a následný ekologický kolaps zahnal všechny lidi pod zem. Dozvěděl jsem se, že před pěti lety byla na povrch vyslána skupinka vědců, kteří zaznamenali návrat k ekologické rovnováze. Ale další výpravy vyslány nebyly. Každý na svět nahoře už zapomněl. Dnes je to pro každého normální žít tady dole. Narodili se tu a chtějí tu i zemřít. Nenašel jsem jediný videozáznam a ani obyčejnou fotografii světa Tam Nahoře. Když jsem se pídil po nějakých informacích, dívali se na mě jak na blázna. Ale i přesto se našlo pár těch, kteří mi chtěli pomoct. Snad ze soucitu, snad si dokázali představit, jaké to je, když se člověk probudí po sedmi stech letech v úplně cizím světě. Po měsíci jsem dokonce dostal povolení podívat se nahoru. A teď je ten den, ta hodina, kdy se skutečně vrátím. Snad to i tušili, že nahoře budu chtít zůstat, a proto mě pustili samotného. Stejně by těžko hledali dobrovolníka, který by mě ˛doprovázel˛. Najednou zaslechnu tupou ránu a výtah se začíná celý otřásat. Ano, už jsem na konci cesty zpět domů! Výtah nejspíš začal brzdit. Najednou se cítím skutečně svobodný. Když náhle ucítím prudký propad a pomalu se vznáším ke stropu. Padám. To poznání mě zasáhlo tak bolestivě. Srdce se mi svírá hrůzou, neschopen dechu. Sbohem živote!…Zatracenej osud! Setřepávám ze sebe pocit té hrozné neodvratitelnosti a do poslední chvíle se snažím myslet na ten svět TAM NAHOŘE………
|
|
|