Ráno fičel severák. V poledne
louže roztály. Už nezvonily
jak rolničky na saních.
Za humny pomalu poslední
sníh slézá ze strání.
Mladý pacholek ze stájí
po mě pokukuje při večeři.
Hihňám se dlaní, stará služebná
mě dloubá do žeber. Užasle zírá
jak ke stropu vzlétá zářivý pták.
Na zaprášené lampě se posadil.
Jedno oko má staré, druhé však,
to druhé, se kouká potutelně.
Krák.
Vzduch celý den voněl
sněhem z hor, a jarem z údolí.
V březnu víra vítězí
nad vědomím, že ještě
kolik dnů nikdo nespatří
mou blůzu vyšívanou po nocích.
Pod houní jsme se schovali
před ledovým lijákem, já
a pacholek od koní. Na polích
fičelo. Pod houní tma. Pod houní
teplo. Pod houní ruce. Pod houní
my dva. Tak hladcí. Jak houska
z pece vytažená spletení a vřelí.
Krmíme se jeden druhým. A k nebi
nese se ostrý ptačí skřek. Kráááák.
Neboj se, můj milý. Od paní
dostaneme místnost v podkroví.
Postel a peřiny. Stará prostěradla
na plenky. Z vyšívané blůzky
přešiju křestní šatičky. Dobře
jsi mířil. Dobře jsi střelil, milý.
|