v zajetí křivek společných představ, které se roztečou jak polárkový dort v misce,
v pomíjivých chvílích vlastních satori,
chci si rvát vlasy a sypat popel na všechny ty společné ideální kontury.
unavily se jídlem, milováním,
spokojeně usnuly,
společné křivky zpřetrhaly svými těly,
ne, nebylo to žádné satori,
strach, touha a hlad.
všechno co dělaly zdálo se mně, zajatému pozorovateli, opravdové a přirozené
společné ale jedinečné,
tam, uvnitř svých příbytků,
cokoli,
podle nejspolečnějších křivkatých představ,
všem navzdory.
|