O holce, která se styděla za růžové boty

   V mém životě je několik otázek, na které už nikdy nedostanu odpověď,. Co si šeptaly spolužačky, když jsme před dvaceti lety usínaly na školním výletě,  co by se bývalo všechno stalo jinak, kdyby si táta  pro mě kdysi nepřišel uprostřed noci, jaké bylo pohlaví dítěte, které se nenarodilo,…a tak.

   Nevím ani, zda stojím ještě o to, slyšet všechny odpovědi. .

Je mi také záhadou, proč můj táta neplakal na pohřbu babičky, své matky.

   Viděla jsem chlapy plakat. Ne jednoho, a ne malé.

Plakali v opilosti, plakali po ženách, plakali nemocí, vzpomínkou, smutkem. Tak proč ne můj táta tenkrát v motolském krematoriu? Snad se chtěl držet kvůli mně a bráchovi, snad všechnu bolest vyplakal předtím nebo potom…ale v obřadní síni měl jen velmi smutné hnědé oči.

   Zato já - pamatuji si dodnes na své třináctileté slzy…Tekly mi po nohou  až na podpatek  střevíčků - růžových se zelenými růžičkami. Růžové boty do krematoria…, ale byly to mé nejslušnější - a máma dbala na to, abych mezi lidmi vypadala spořádaně.

   Ani šaty jsem neměla černé, dokonce ani tmavé. Máma nedovolila, nekompromisně mi vzala sukni a halenku, které jsem si vyndala ze skříně: k trápení nemusíš mít vždycky černé šaty!

  A tak jsem na pohřeb své babičky šla ve světlemodrých šatech, které mi táta přivezl z Vídně. Bratrovi byla přidělena světležlutá košile a hnědé kalhoty.  Jenže, bratr byl ve svých jedenácti letech ještě malý nerozumný  kluk. Z mého pohledu rozhodně, já už byla slečna: chtěla jsem vypadat přiměřeně situaci.

  Ne,  s bratrem jsme mezi ostatní smuteční hosty rozhodně nezapadli. Na černé louce dva barevné květy…

 Když vzpomínám na ten dlouhý den na konci léta, vybavuje se mi ještě jeden zážitek.  Stařičká blatenská teta: pronásleduje mě na každém kroku, ruce roztažené jako černá křídla. Děsí mě k smrti: nemá to už v hlavě v pořádku. Bojím se, stydím, tetička pořád za mnou a volá: chuďátko moje, ubožáčku můj… Za stařičkou tetou - černou slepicí - utíká její syn jako černý havran.

   Nebyli jsme samozřejmě jediný pohřeb, prostor před krematoriem byl plný tichých lidí. A v tom tichu naše skupinka s krákorající tetičkou. Všichni se pohoršeně ohlíželi.

  Odloudala jsem se za roh. Konečně byl klid. Nikdo neviděl moje růžové boty. Uvědomila jsem si, že ani babička už je neuvidí. Bylo mi do pláče, ale plakat jsem nechtěla: slíbila jsem si, že budu statečná. Chtěla jsem si otřít oči rosou, ale tráva už od rána oschla.  Naslinila jsem si prst a otírala si oči. Zapomněla jsem ale, že jsem se ráno na ten velký den namalovala. Musela jsem vypadat jak Indián.

   V té chvíli jsem uslyšela svoje jméno: - Zorničko, Zorničko, už jdeme, zpoza rohu se vynořila teta, v patách za ní bratr. Když mě uviděl, vytřeštil oči a raději se ztratil.

Teta se ke mně sklonila:  - Zorničko?!

Rozhlédla se a vyndala z kabelky voňavý osvěžující ubrousek.

– Na, tady máš…,ať máma nenadává, utři si ty oči…No, tak vidíš, jde ti to, už je to dobrý, pojď…

Špinavě modrý ubrousek hodila do odpadkového koše.

   Měli jsme co dělat, abychom dohonili ostatní. Máma po mě jen přísně švihla očima,ale neřekla nic.V krematoriu nás jako nejbližší příbuzné posadili do první řady.  Sedla jsem si vedle táty, brácha vedle mámy.

   Květiny před rakví omamně a těžce voněly, za chvíli jsem pro slzy místo květů viděla jen něco jako bílé rozmazané mřížky…Babiččiny záclony z bílé bavlněné příze.

  Z toho pohřbu samozřejmě existují fotky. Jsem na nich já v první řadě, ubrečená, jsou dokonce vidět i růžičky na mých botách. Ale žádná fotka nezachytila tu slzu, která mi běžela po noze a vpila se do semišového podpatku.

  A žádná fotka mi neodpoví na to, proč táta tehdy nebrečel.

Neřekne mi to ani sám. Už nikdy.

/11.7.2003,14:41 hodin, za oknem slunce/