|
Miláčku, bloudím temným krasem.
Ve spleti chodeb, komínu a propadlišť
se motám jako slepý svišť
a zas a znova rozbíhám se
za tvým hlasem.
Odrazy jeho
od stěn, stalagmitů
se rozlehají jeskyněmi,
chvílemi trnu,
hned zas lehko je mi,
slyším jej blízko,
ano, někde jsi tu...
…ach ne, to potměšilé krápníky
si s ozvěnami tichou poštu hrají
a po kapkách mi posílají
své necitlivé žertíky...
…naději, že jsi blíž a blíž
a že se ze tmy vynoříš,
abys mě v příštím okamžiku
jak Orfeus svou Euridiku
vyvedla na svět z prokletí,
jez sevřelo mě v podsvětí
deprese, kde se stmívá k ránu,
bez jídla, pití,
bez kahanu. |
