|
Malují si nás, malují
ženy pro sebe
v dýmu kolem lustru
zaplivaných putyk
na hoře, kde zápasí o dech
když lámou kámen ze skály
na základy pro pevný dům
a na ten nejoblejší
načrtnou tvar úrodné ženy
tak měkké, že pod dotekem
jako luk prohne se.
Sametem muže ovine
hedvábím k němu přilne.
Věčný mýtus o Pygmalion
už jako holčičky jsme
poslouchaly o Šípkové Růžence
a tak jsme spaly, spaly
a čekaly, až někdo stvoří
naše oči naivně rozevřené.
Žena je přece vždycky slabá.
A co taková
která ve vodě oči otevírá
a když píše básně
má je zavřené
aby slyšela
co jí říká vlčice
ovce, perlička
schovaná v jejím těle?
Která jemně pokvokává
a o půlnoci divoce
s protáhlým čumákem
běží po stopě
toho, co nikdy nedožene
a když trhá své dvojče
ovečku, krčící se v ohradě
táhle žaluje s vytím
na ten zatracený
vztek. Sama sebe
stravuje. A ráno ovce
se srdcem vyrvaným
nasazuje vlčici
náhubek.
Kdo postaví mi dům na skále
kdo moji podobu vymaluje
na kámen? Kdo mi oči
temně podmaluje
aby vypadaly
průzračné?
| 
