Ochotně mi spočívá na hrudi, vlastně hlavu má položenou na mém krku, zvolna oddychuje a chystá se usnout. Ještě pomžourá očkama, potom kopne levou nožkou. Šmrdlá mi ručičkama u uší, jako by něco hledala. Přetáčí se nalevo směrem k postýlce, ještě si chce pohrát s tyčkami. A zase otvírá oči a nespí.
    Byly časy, kdy usínala ochotně a náhle, to jsem jí měl ještě každý den, každý večer, pořád. Učil jsem jí pít z hrnečku i jíst lžičkou, i když s tou lžičkou začala maminka. Taky jsem si jí občas vzal do postele, když nemohla večer spát. Postavila se v postýlce a vyčítavě naříkala, jakoby chtěla říct: "Nenechávej mě tady, já chci spát u tebe!" Tehdy, když jsem si jí položil na sebe, usínala skoro hned, ale jen takovým lehkým spánkem. Přesto mi dovolovala dívat se na televizi, kterou jsme měli v ložnici a po chvíli se nechala přenést do postýlky.
     Sedí, jednou rukou počítá tyčky na postýlce, druhou zkoumá můj obličej. Tak to ne, Štěpko, hezky udělej hají. Beru jí do ruky a pokládám zpátky na sebe. Ochotně si lehá, ale kope přitom levou nožkou. Zavírá oči a začne vydávat charakteristický dudlíkový usínací chňupkot.
     Čůrat! Jak já potřebuju na záchod! Už vím, proč Bůh obdařil ženy větším močovým měchýřem. Když musí uspávat své dítě, vydrží bez problémů a nemusí odbíhat celé hodiny. Zato chlap prd vydrží. Když to na něj přijde, tak prostě musí. Jenže já nemůžu, uspávám.
     Mám v tom už nějaký tréning ještě od manželky. Často jsem se celé hodiny nedostal z bytu, tedy ani na záchod. Bylo to v době, kdy už Štěpka začala lézt a nebylo bezpečné ani na minutku nechávat ji samotnou. Velmi rychle začala lézt po všem možném. Byla vždycky zdravě zvědavá, zvídavá, neposedná, nenechavá, vynalézavá, bystrá a já nevím jaká ještě, zkrátka hyperaktivní. Neuměl jsem odejít a říct třeba klukům zabraným do úkolů, televize nebo nějaké hry, aby na ní dohlédli. Nevěřil jsem jim, nedali by pozor. Nebyli zralí, aby si uvědomovali všechna rizika, která nese nechat takový prtě ať si dělá co chce. A dát jí do sedačky a nechat jí samotnou, poslouchat její nářek, to jsem taky neuměl.
     Přetočila se ze mě proti směru hodinových ručiček a leží na zádech mezi mnou a zdí. Tak teď snad už konečně usne. Najednou prudce kopla oběma nožkama současně, pak znova a znova. Co to je?! Proč to dělá? Byla přece děsně unavená, a najednou tohle. Blokuju jí, domlouvám, špitám do ouška. Ale to se jí hrubě nelíbí, což vyjádří vzteklým pláčem. Tak si jí zase beru na hrudník a houpu (něco pro močový měchýř). Za chvíli se uklidnila a znovu chňupkala, ale v tomhle vedru odmítá usnout na hrudníku. Už mele z posledního. Sedá si, víčka jí ale padají únavou, vytrvale dudá. Chce si lehnout, ale pod tíhou vlastního těla padá volným pádem vedle mě. Chytám jí a pokládám na bříško. Musím dát stranou řetízek od dudlíku, ať jí netlačí do tváře. Je to společně nacvičený pohyb, i ve skorospánku na něj reaguje a malinko pootočí hlavičkou, aby všecko správně sedlo. Pak vedle mě leží a já cítím tlukot jejího srdce, na tváři její dech. Pak na malinkou chvíli úplně přestane dýchat.
     Bývalo mi na jednu stranu trochu líto, když dopoledne usnula, protože jsem zůstával sám, totiž s manželkou. Ale pokud to šlo, udělal jsem za dobu, než se vyspala, všechny potřebné práce v domácnosti a uvařil jsem tři porce jídla, tedy dvě a půl. Mívala spánek zdravý, hluboký a pravidelný.
     Vždycky vím, že na chvilinku přestane dýchat, jak přechází dechová frekvence z normální do spánkové, ale vždycky mě to vyděsí. Vždycky je to o chloupek delší pauza, než jakou unesu. Zvedám hlavu a pátravě si jí prohlížím s obavou, že něco není v pořádku, ale hned nato znovu začne dýchat, avšak pomaleji. Teď také. Jsi magor, říkám si už pokolikáté, a dívám se na její obličej. Hladím jí po tváři a po dlaních, které se ještě občas křečovitě sevřou, dokud neusne tvrdě. Pak už můžu jít.
     Sednul jsem si na postel, Štěpka za mnou spokojeně spinká. Zítra už jede, vrací se k mamince. Když si tohle uvědomuju, padá na mě tíseň. Mám jí příliš rád, příliš jsem se nechal unést "mateřskou" láskou. Všem svým dětem jsem byl otcem a  toho nejstaršího jsem možná i v lecčem jako táta zanedbal, ale tuhle sílu citu k děcku jsem nezažil. Její matka mi jí porodila takřka do náruče a zatímco ještě byla na porodním sále, já jsem šel se sestrou Štěpku omýt a zabalit. Byl jsem první, kdo si jí doopravdy pochoval.