Je to ale nespravedlnost pane Hrabale…Když jsem za Vámi jel poprvé, to bylo v roce 1985, zatýkala mě ozbrojená stráž železnic, já musel jít  nocí pěšky asi 50 kilometrů a to prosím jen kvůli Zlatému tygrovi.

Já vím…, co já si mám co stěžovat, když sotva umím číst, ale pane Hrabale, vaše knížky, tak ty jsem přečetl obě. Aha, že jich bylo víc…? hmmm

Prostě jsem měl pocit, že se musíme potkat, a tak jsem odjel do Prahy ke Zlatýmu tygrovi. Jenže oni tam otvírali až odpoledne a já jsem se na Vás tak těšil, až jsem zabloudil na Loretu a u Černýho vola jsem byl tak nedočkavý, že jsem rozháněl čas jedním pivem za druhým. Jó, to se to pívávalo za pět korun. Když jsem se pak kolíbal k zasluněnému hradčanskému náměstí, posteskl jsem si, jak by  v Čechách bylo krásně, kdyby tu nebyly ty kurvy komunistický. A když jsem míjel taxikářskou volhu na tom krásnosmutném hradčanském náměstí, zeptal jsem se soudruha taxikáře, kolik by to asi tak stálo ke Zlatému tygrovi a on že padesát korun. Ovšem tolik já jsem neměl, protože jsem si schovával peníze na pivo, které s Vámi vypiju. A tohle jsem tomu taxikářovi řekl, že jedu za Vámi k Tygrovi, ale že tolik peněz nemám a on mě za Vámi dovezl za pouhých 20 korun, prý že stejně zatahuje a zastavil přímo před dveřmi Zlatého tygra a to za pouhých 20 korun a jen proto, že jsem mu řekl, že jedu za Vámi na návštěvu k Tygrovi.

Já jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že byste tam nebyl, já jsem si vůbec nepřipustil, že byste mohl snad být někde jinde než u Tygra, a tak jsem se nestačil ani nadechnout a vtrhl jsem do lokálu a jediné, co ze mě vypadlo, bylo sípání..je tu pan Hrabal….. Opíral jsem se o pivní stolici, šly na mě mdloby, protože  mě dělily vteřiny od našeho setkání a taky ta černovolská piva mi začala zamlžovat zrak i mysl. Jó, hochu zlatý…, pan Hrabal? Tak ten je na dovolené v Itálii….řekl pán za pípou a tím mě rozplakal…. V Itálii? Jak jste mi to mohl udělat? Odjet do Itálie a nic mi neříct. Všechno se ve mně hroutilo, vnitřně jsem opadával jako stará omítka a všechnu tu svou trosku jsem zalíval slzami, aby to neprášilo… A a a a je tu aspoň pan Marysko…? Jó, hochu zlatý…, pan Marysko loni umřel… Nenenenene, to přeci není možné, vždyť jsem o něm ještě předevčírem četl, to není možné….bylo mi strašně smutno, pane Hrabale, vy jste byl na dovolené v Itošce, Marysko byl umřelej a já opuštěnej, uslzenej u Zlatého tygra. A tak jsem si sedl a vytáhl z tajné kapsy peníze, co jsem si naspořil, že je spolu propijeme a pil jsem jedno pivo za druhým, abych zapomněl, jak jsem nešťastný, když jsem bez Vás u Zlatého tygra. A jak jsem pil a rosily se mi oči, ručičky hodinek se proměnily v květ kopretiny a já jsem na lístcích odpočítával, jestli si mám dát ještě pivo nebo ne… A když jsem té kopretině vyškubal všechny lístky, zjistil jsem, že mi asi ujede vlak a vyběhl jsem na ulici a zastavil jsem taxíka a uprosil jsem ho, aby mě odvezl na Wilsoňák, že mi jede poslední vlak a že jestli mě tam doveze včas, dám mu padesát korun navíc protože jsem smutný, že můj kamarád Bohumil Hrabal je na dovolené v Itálii a já jsem byl u Zlatého tygra bez něj. Něco Vám pošeptám… pane Hrabale, máte kouzelné jméno, ten taxikář totiž jel jako Jackie Stewart a dokonce mi vrátil i těch padesát korun. No, né že by se mu chtělo, ale já jsem se přehlédl a tu padesátku jsem měl v tajné kapsičce poslední a ta by mi chyběla na lístek na vlak. A tak jsem jej uprosil, ať jí nechce, že jsem smutný a Vámi opuštěný a utíkal jsem na vlak bez lísku. A jak jsem utíkal od toho všeho smutku do toho mého domácího smutku, dal jsem do běhu všechnu svou zbývající sílu, ale to nemohl vědět soudruh průvodčí posledního vlaku, který jsem chtěl stihnout a tak jsem toho hrdého průvodčího na Wilsonově perónu Praha - Cheb  porazil tak, že udělal piruetku s dvojitým odpíchnutým Salchowem a pak se na perónu rozplácnul, až mu čepice s kšiltem odlétla někam mezi kola vozové soupravy na pražce natřené karbolkou a kleštičky udělaly dlouhatánskou žabku někam pod koš s pomuchlanými papírovými kelímky. Jenže, pane Hrabale, já jsem to přeci neudělal schválně, to ten průvodčí však mohl pochopit a on to nechtěl nepochopit ani v Kralupech a tak tam v těch Kralupech zastavil svůj hrdý rychlík, když mě našel schlouleného v coupé, nechtěl přijmout žádnou omluvu a že mě důrazně upozorňoval již v Praze, abych mu do jeho rychlíku nelezl a že mě tímto vykazuje z vlakové přepravy. Pane Hrabale, ten průvodčí zřejmě četl po nocích a pod dekou jenom jízdní řády, protože na toho průvodčího vaše jméno vůbec nezabíralo a nezabíralo ani na přivolaného příslušníka ozbrojené stráže železnic. Oni nechtěli vůbec pochopit můj smutek a kontrolovali mi občanský průkaz a zavolali si na mě posilu, své kumpány s OSŽ a hned bylo jasné, že bych měl z toho perónu zmizel a tak jsem tomu osožákovi vytrhl svou občanku a vrhl jsem se do podchodu. Jenže to nějaký pan z Kralup měl strašnou radost, že i když mu původně měl rychlík ujet, tak stál ještě na nástupišti a utíkal co mu síly stačily, a tak jsme se srazilii na schodech pátého nástupiště v Kralupech a váleli jsme spolu sudy. K mému překvapení se mi ten pán omlouval, pucoval mi rozedřená kolena a hledal se mnou zapadlý občanský průkaz, pak se rozeběhl a rychlík dostihl, neboť hrdý soudruh průvodčí  odmítl mávnout kleštičkama k odjezdu a zapískat, dokud nedorazí posila z OSŽ a nesepíše mimořádnou událost zpoždění rychlíku Praha – Cheb nějakým chuligánem, co ho navedl druhý chuligán jmenující se nějak jako Hráblo, Hrabal nebo tak a spunktovali to v pivnici U Zlatého tygra.

Ten večer jsem šel pěšky nocí směrem od Kralup, v hlavě mi hučela černovolská piva slitá s těmi od tygra a mě, pane Hrabale, bylo moc smutno a na té silnici někam od Kralup jsem se cítil tak opuštěný… že jsem chtěl prchnout kamkoliv, třeba do Itálie, jen tam nebýt a nebýt tak smutný…

A tak si představte, pane Hrabale, že vždycky když jdu kolem Zlatého tygra, vždycky si na tu historku vzpomenu. Vzpomínám na Vás, vzpomenu si na vaše mnou rozečtené knížky, co mám rozházené na záchodě a beru to jako pietu, jako pokládání věnců hrdinům, jako návrat válečných zajatců do vlasti, když já vstoupím do pivnice U Zlatého tygra a dám si tam jedno pivečko, abych tak uctil všechny ty, které jste měl rád…

Ale pane Hrabale, časy se asi změnily, na zdi sice visí obraz, kde sedíte Vy, Václav Havel a Bill Clinton, ale toho ducha pivnice asi prodali někam do terária, nebo do Ruska nebo ho prostě propasírovali větrákem kamsi do dvora.

Tuhle jsem šel okolo a padlo na mě zase to teskno, ta vzpomínka, ta potřeba položit věnec, a tak jsem k Vám do Tygra bohabojně a pokorně vstoupil, pozdravil a poprosil o malé pivečko, jímž jsem Vám chtěl vzdát hold, i když jste mě v tom osmdesátým pátým pěkně vypekl, ale pán za pípou na mě sykl…Malý neděláme…, tak jsem si objednal velké, i když venku byl děsný pekáč a já se bál, že mě to skolí hned u dveří do Tygra, hned jak udělám pár kroků od Vás. Pozoroval jsem toho nerudného a znuděného pána za pípou, jak se opíral o hřbet malého bronzového tygříka ležícího na pípě a ten měl, pane Hrabale moc moc smutné oči. Seděl jsem naproti pípě, koukal jsem do smutných očí malého tygříka a do znuděných a nerudných očí pana výčepního. Přemýšlel jsem o tom, jak já bych byl šťastný, kdybych já točil pivo U Zlatého tygra, jak bych já byl šťastný, kdybych  mohl obsluhovat Bohumila Hrabala. Zasnil jsem se v tichu pivnice a možná, že jsem se i usmíval pod pivní fousy a přitom jsem koukal kamsi za toho nerudného pana výčepního. A pak se do toho ticha poloprázdné pivnice ozvala táhlá rána, jako když trháte pět prostěradel na jednou, až se rozezvonili půllitry schnoucí u dřezu. Procitl jsem a uviděl výčepního rozžhaveného do ruda, škodolibě se zubícího tak, až mu nebyly vidět uši, jak mává utěrkou u své zadnice, jako by od té své tlusté řiti odháněl ovády, a hlasitě to celé komentuje slovy …A je to venku, to je ale puch… Bronzový tygřík pozvedl hlavu, zavětřil a zasténal, já rychle zaplatil a raději odešel riskovat své zdraví do odpoledního sluníčka. Pane Hrabale, je to ale nespravedlnost na tomhle světě…proč toho tygříka tak týrají…?