Potkat anděla

  Rty měla jako jahodu. Smyslné až běda, sytě červené, ale ne od rtěnky…Jinak nebyla ničím zvláštní. Takových už jsem viděl…Kultivovaných dam, které v malých městech po Čechách pořádaly večery poezie, hudební odpoledne, regionální literární soutěže…Jejich práci jsem nijak neznevažoval, svým způsobem jsem si jí vážil víc, než činnosti Obce spisovatelů a PEN klubu dohromady.

   Váhal jsem, když mi zavolala a pozvala mě na místní literární festival jako hvězdu večera: státem uznaného spisovatele, autora 12 knih a 2 divadelních her. Právě jsem se vrátil z kongresu z Finska a několik dalších zahraničních cest mě v blízké budoucnosti čekalo, ale z nějakých důvodů se mi nechtělo odmítnout. Snad to bylo tím, jak mluvila: nezdálo se, že by trpěla trémou nebo sebemenším ostychem. Byla zdvořilá, to ano, ale byla si vědoma své ceny. Své a možná i ceny své práce: v malém městě v bývalých Sudetech zorganizovat cokoliv, natož něco takového jako večer poezie místních básníků byla činnost krajně nevděčná..

Já pán – ty pán. Takové ženy se mi líbily. Příjemná změna po všech těch redaktorkách. Poslední dobou se mi zdálo, že redakce ke mně vysílají záměrně mladší a mladší reportérky v kratších a kratších minisukních.  Ptát se neuměly, zato se všelijak kroutily, jen aby mi daly zahlédnout co nejvíc. Úspěšný literát v Čechách, to není jen příběh na  titulní stranu, ale také skvělá partie. Navíc když je jako já zachovalý vdovec těsně po padesátce.

   Jak říkám: po všech těch slečnách byla paní Marie zajímavým překvapením. Nikdy se neptám žen na věk, ale jí bych hádal tak ke 40, možná malinko mladší. Žádná krasavice, spíš zajímavá. A ty její rty: …kombinace tmavých vlasů a červených rtů přímo křičela. V původním odhadu jsem se nezmýlil: ani stopy po trémě, …ani stopa po koketérii a vyzývavosti, věcné a racionální chování. A přesto mě lákala, myslím, že si toho byla dobře vědoma. Mimořádně chytrá žena.

   Provázela mě městečkem. Nebyla odsud, ale žila tady dlouho. Dějiny městečka se mi v jejích ústech otvíraly jako okna. Za každým jiný příběh, historka, místní legenda, obecní blb…,zneuznaný vynálezce,  partyzáni, šeříky, okupanti, Němci i Rusové, všechno jakoby se dálo dneska.

   Říkám jí: napište to, paní Marie. A ona: už se stalo, pane inženýre…

Desky s rukopisem mám stále na stole, už bych měl i nakladatelství, které by se prvotiny ujalo, ale kdybych je dal z ruky…jakobych dal z ruky Marii.

   Navečer se ve vinárně U radnice konalo „neformální setkání“ s místními literáty. Raději bych chodil s Marií ještě třikrát dokola městem. Opět jsem byl něco mezi božstvem a cvičenou opicí. Podepsal jsem asi stovku knih, přijal k úsudku rukopisy tří básnických sbírek, byl tázán na zápletku své příští knihy…Nakonec následovalo společné foto.

   Snažil jsem se být vstřícný a milý, ale když jsme s Marií jako poslední vyšli do noci, už jsem se docela těšil do postele,Marie Nemarie. Ostatně, jak jsem vyrozuměl z řeči, měla dítě a manžela. Předpokládal jsem, že půjde domů, jak jsem vyrozuměl z řeči, měla dítě a manžela, ale naopak. Nevypila moc, proti ní jsem pil mnohem víc, ale s postupujícím večerem ožívala a teď se jí oči leskly jako drahokamy.

   Drahokam v městečku noci, napadlo mě. Šli jsme tichými ulicemi, kde bylo jen občas slyšet zaštěkání psa.

   Nedoprovázel jsem já ji, doprovázela ona mě…Líbila se mi moc, ale přesto jsem váhal, zda si s ní něco začít. Ne kvůli ní, ženy se vždycky z toho dostanou, ale kvůli sobě.  Přes všechnu slávu jsem byl chlap jako každý jiný: bál jsem se zkrátka ostudy. Párkrát už jsem selhal: doktor řekl: jsou to nervy, chtělo by to stálou partnerku…Jenomže…

Mladinkých redaktorek a básnířek s korálky nad kotníky bylo víc než dost. Ale o ty jsem nestál. Potřeboval jsem nějakou ženu, jako byla Marie. Ne na ženění, to ne, málokterá by se mnou vydržela, pořád jsem byl někde na cestách, ale chtěl jsem ženu, která by mě měla ráda pro mě samého, ne pro známou tvář a bankovní konto.

A když jsem o nějakou takovou usiloval, většinou mě odmítla ze strachu před mou pověstí: kdyby byla pravda všechno, co psal Blesk, nenapsal bych ani řádku, protože bych na nic jiného kromě souložení neměl čas. A přitom…už dávno, dávno to nebyla pravda.

   Začínalo pršet. Na celém náměstí se motal jen jediný opilec, když jsme ho míjeli, opřel se o sloup a upřeně civěl…Nejspíš mě viděl v TV a teď uvažoval, zda jsem opravdu Béda Trávníček.

   Zvláštní chvíle: sami dva v celém městě, na celém světě, jediní apoštolové v orloji.

Marie šla zatím vedle mne mlčky: u kašny se zastavila. Ve vlasech a na rtech se jí třpytily kapky deště.

   Zničehonic mi začala tykat. Podívala se na mě zvláštním pohledem

Půjdeš se mnou?, zeptala se.

Marie věděla, jak se má podívat... Další kapka vody se jí zatřpytila na rtech, pak jí sklouzla někam pod halenku.

Dva apoštolové na rynku bez orloje.

Před vteřinou jsem váhal, teď jsem věděl.

Chtěl jsem jí obejmout, ona však chytila mou ruku a přiložila si jí ke rtům. Mokré rty mě  zastudily na kůži. Ruku jsem jí už nepustil a nechal  se vést. Možná ani nevěděla, že druhý den a všechny další dny jejího života bude …ta, která spala s Tím  Spisovatelem…že ještě než odemkla dveře malého domku na kraji města, podle ní napíšu hrdinku své příští knihy…

   Jedna věc mi ale dodnes nedá spát: pod svým polštářem jsem našel čtyřverší z Manon Lescaut:

Pojď ke mně, já to věděla,

že ještě mohou dít se divy,

že jednou potkám anděla

A že ten anděl bude živý…

Marii jsem to neřekl, musela vědět, že jsem to našel. Chtěla, abych to našel…pod jejím polštářem…už když to psala…

   Odcházel jsem brzy ráno, Marie ještě spala, vlasy rozhozené po polštáři jako paprsky černého slunce..

Na verandě jsem našel prázdný blok a tužku…Napsal jsem:

Nevidím už ráno

tvou rozcuchanou hlavu

oči které ještě stále vidí

čokoládové bonbony noci

dál v citech sám si plavu

a věčná náhle omlazená láska

voní minulou půlnocí

Co jsem slyšel, Marie  žije stále stejně. Přestála i článek v Blesku. Nějakého místního dobráka napadlo prásknout tu nejzajímavější z žen, co jsem kdy poznal. Neodstěhovala se ze svého orloje, moje svatá Marie: v pravidelnou hodinu otvírá dveře své knihovny, v pravidelnou hodinu přechází náměstí pro syna do školky, představuju si ji, jak úderem sedmé hodiny dává na stůl večeři…jak se vyklání z okna a mává…mává…mává na mě…

/27.června 2003, na mé narozeniny, jako dárek všem Petrům a Pavlům v mém životě, 20:29 hodin/ Zvláštní poděkování Petru Moučkovi za závěrečné verše.