Horské nocturno.
Jak tam tak stála v jasném měsíčním světle, s promočeným dlouhým tričkem na tom nádherně mladém a jistě voňavém těle, připadalo mu, že se to světlo od ní odráží... a mění se v paprsky, jasně oddělené a úplně individuální. A že ty paprsky se najednou jakoby nějakou odstředivou silou soustředují jenom na něj a že jsou hladké, jako ta její kůže, kterou mu nabídla na pár momentů, než si přetáhla to triko přes hlavu. V tom světle ji také najednou zkontrastněly mokrá místa na tričku, tam, kde se trochu pomuchlalo. Tam, pod těmi nádhernými, obrovskými, ale mladistvě a hrdě vytyčenými prsy, které ho přes sebe tak napnuly, že se muselo o dobrých deset inchů zkrátit. A ty mokré fleky se mu v podvědomí ztotožnily s tmavými místy na tom ohromném úplňkovém měsíci, který sice neviděl, protože byl za jeho zády, ale který se mu najednou jakoby naprojektoval do toho krásného dívčího torza. A přímo do jeho středu. Ty paprsky, odražené přímo z prostředka toho nejtajemnějšího a nejhlubšího měsíčního kráteru, ho celého zabalily do sebe. A laskaly. Ale zároveň nějak zřejmě vstupovaly přímo do něj. S pyšnou radostí si uvědomil, že takhle silně a tvrdě se necítil už dlouhou dobu. Bylo to pro něj něco jako posvátné znovuobjevení, zjevení něčeho, v co v posledních měsících sice věřil, že ještě někde a nějak existuje, ale že asi už na něj nemá právo. A přece věřil. Tou vírou, kterou viděl v očích mrzáčků v Lurdech, když s posvátnou úctou vysílali plnonadějné pohledy do mist, kde se jim, jak doufali, znovu zjeví milosrdná bohorodička...
Měsíc ho svým světlem tlačil do zad, ale on věděl, že se té síle nemůže poddat. Zaklonil se tak, že měl dojem, že musí padnout přímo do toho ztravněného a voňavého mechu. Ale neupadl. Jen se o to měsíční světlo opřel. Věděl, že to, co se mu právě odehrává na tom břehu leknínového rybníčka, obklopeného okolními třítisícovkami, není skutečné. Ta dívka s měsíčními diamantky krůpějů ve vlasech přeci nemůže být ta indiánská holka, která se mu sama nabídla za pitomých padesát dolarů a večeři k plné dispozici na celou noc. Jedině, že by byla potomkem aztécké bohyně, která si přišla pohrát s barbarským jezdcem spanělské dobyvatelské hordy. A chtěla mu ukázat, že existuje něco víc. To, co stále ještě nemohou odhalit další plebejské tlupy vědců z té části světa a časoprostoru, který měří i intenzitu toho měsíčního světla, ne pocitem v srdci, ale světelnými jednotkami. Výšku hor ne stavem volnosti duše při výstupu na ně, ale pomocí laserových paprsků nebo theodolitem. A celý okolní svět podle stavu akcií na newyorské burse…
Stála tedˇ před ním, hrdě vztyčená, jako ty štíty hor kolem. Ne vyzývavě, ne hrdě , ne sebevědomě přezíravá. Jen vědomě splývající s tím měsíčním světlem, lekníny v tom rybníčku, temnými roklemi hor a i jejich ledovců na vrcholcích. Najednou přímo z jejího těla spíše vycítil než slyšel zvuk varhan. První akord v molové stupnici, v piannisimu, ale zároveň citově ve forte. K němu se postupně v jednoznačné harmonii přidávají všechny nástroje bostonské Velké Filfarmonie. Vznešená melodie, složená snad k poctě té bohyně, která se usmívá právě teď a právě na něj. Už rozpoznává i melodii. Ne podle tónů, ale v celém komplexu zvuků, barev a noční polotmy. Aztécká Ave Maria.
Věděl, najednou mu bylo jasné, že není potřeba, že není nutné pro nás, jenom lidi, objevovat tajemství vzniku světa a života na něm, že všechno to tajemství má teď u sebe a v sobě, že ho stačí jen cítit. Není třeba vědět jistě a vědecky dokazovat, že celé to Stvoření bylo od začátku míněno jen proto, aby se dala prožít tahle chvíle.
A za pitomých padesát dolarů… |