VANDR

             Vlak už přijíždí a já, ostatně skoro jako vždycky, zase dobíhám za povzbuzování kamarádů. Na perónu stojí Kuba s Dájou a jak znám způsob mých „příchodů“, už asi nikdo nepřijde. Ruce jsme si podali a řekli „Nazdároš“ samozřejmě až ve vlaku: „Davídku, cos zase zapomněl?“ „Jo kdyby zapomněl, na poslední chvíli si zavazuju kanady a urvu tkaničku, ale stihl jsem to, tak do mě nerejte. Já jsem si hnedka říkal, jede Kuba a Dája, tak nebude o srandu nouze.“ „Víš, Davídku, když jsme tě viděli dobíhat, tak jsme si říkali, že se celej vandr asi nedostanem ke slovu.“ A tak v kamarádském škádlení ubíhala cesta do Brna, kde měla čekat Majka.

              Našli jsme ji u 5. nástupiště trošku smutnou - po přivítání nám sdělila, že má rozbitej zip u spacáku, tož že asi bude kosit. Toho jsme se hnedka chytli a že ji vezmeme k sobě do svého.

Po zběžné prohlídce naší vizáže prohlásila: „Tak to radši zmrznu.“ A bylo jasný, že dneska spím ve spacáku se špatným zipem já.

Cesta na Znojmo ubíhala celkem klidně, až snad na hru v několika tunelech... nevím, jestli jsem se červenal studem, že jsem jich rozdal míň než dostal, a nebo to vyvolalo tělo jako reakci na dlaně kamarádů. Trať z Brna do Znojma jsem projel mockrát a tak mě nepřekvapilo, že z Hrušovan n/Jev. jede vlak zpět směrem, kterým přijel. Jenom Majku jsme museli uklidňovat,  že „opravdu fírovi nehráblo“.

       Ve Znojmě mě chytla mlsná a tak abych zase nesežral kamarádům tu trochu cukru, co měli s sebou, museli jsme někam do kšeftu. V nádražní hale padl můj zrak na nápis „Cukrovinky“. „No, to je vono, poďte si mně, Dájo, něco koupit.“ Dája s kamennou tváří, tak jak já bych to nikdy nedokázal, došel k okýnku a za prohlížení cukrdlat hlásil: „Dobrý den, prosím vás, nemáte tady NĚCO ZADARMO?“ , což mě téměř složilo. Za doprovodu Kuby a Majky jsem byl vyveden před nádraží, kde mě ještě pár minut chytal záchvat smíchu.

     Po tomhle trapasu už jsem neměl ani pomyšlení vrátit se do haly.  Zamířili jsme do obchodu, jehož nápis POTRAVINY byl nepřehlédnutelný. Po nakoupení potřebnýho žvance jsme se zahleděli do vedlejšího obchůdku s květinami. „Hele, co kdybychom něco koupili Kaštanovi?“ ( = kamarádovi, trávícímu dovolenou již 1 měsíc kdesi na vojně ) „Co bys mu chtěl v květinářství kupovat?“ „Třeba támhleten smrkovej věneček.“ A Kuba četl: „Vzpo - vzpomí - náme.“ Ještě že už jsme měli nakoupeno! Téměř s kamennými tvářemi jsme se přesunuli k autobusu, který nás zavezl do Milíčova. Pak už konečně po svejch do Čížova, poslední vesnici na moravské straně. Velice nás potěšila krajina „za drátama“ CHKO - Podyjí - Laa - Thaya - thall. Mířili jsme po značce, která ještě  nebyla zaznačena na mapě, do Hardeggu. Při pohledu z hardeggské vyhlídky jsem se  zastyděl za naši chalupu, která stojí jenom proto, že neví, kam by spadla.

      Tady jsme schovali usky a zjistili, že Majka pas nemá, Kuba ho má, ale  už asi rok propadlej. A tak Dája začal vtipkovat: „Tak, já půjdu s Davídkem do Rakous a Kuba s Majkou  nám zatím najdou nocoviště.“ „Tak to bude suchý,“ vložila se  do toho Majka. „To nebude suchý, Mají, my to budem promazávat,“ přidal se Kuba. A tak to měla holka spočítaný, z někoho si holt utahovat musíme. Čím víc jsme se blížili k celnici, tím víc jsem se tišil a tonul v obavách... Všechny spoje, přípoje, celou cestu jsem připravil, ale na jedno jsem zapomněl: ověřit si, jestli je tady hranice otevřená i v zimě. Když Kuba, Majka a Dája došli k zavřené bráně celnice, ztrácel jsem na ně nějakejch 10 metrů, což mi stačilo k provedení vlevo vbok a střemhlav vpřed do oraniště. Dája mi byl v patách: „Ty zvíře, kvůli tobě až sem táhnu celej pas a celejch 200 márů, víš ty vůbec, jak je to těžký?!!“ Doběhli jsme až k ceduli POZOR, ŔEKA TVOŔÍ STÁTNÍ HRANICI! Když k nám doběhli Kuba s Majkou, zahájili jsme rozepři o tom, jestli je půlka vody v řece rakouská a půlka naše, nebo jinak. Dospěli jsme k názoru, že když by byla dělená voda, musely by se dělit i ryby, a jak by k tomu přišel ten, na koho by zbyl jenom ocas, a že stejně největší „vocas“ je Dája..., což mi vyneslo další „únikovou cestu“ zpět k celnici. Tam jsme se radili, jestli nepřebrodíme hraniční řeku, ale Majka řekla, že už tý vostudy pro dnešek bylo dost, a že tahleta by byla minimálně za kilo. Kuba s Majkou se vraceli po značce zpět na vyhlídku, kdežto já s Dájou jsme šli proti proudu Dyje s úmyslem nepřebrodit, ale taky dojít na vyhlídku. Cestou jsme se nabaštili a zařvali přes řeku Ahój na několik haardegských domorodců. Můj návrh na zdravení, spočívající v zařvání slova „knedlik“, Dája zamítl. Chvíli jsem se ho snažil obhajovat tím, že Rakušák odpoví „Gutten Tag“, ale jen inteligentní Rakušák, který zná všechny pozdravy světa, odpoví naším „knedlik“. Dája to však opětovně zamítl, prý co když ten Rakušák bude umět česky, přeplave Dyji a nafackuje nám ? S tímto argumentem jsem musel souhlasit. Proto jsme začali stoupat, tušíce nebezpečí a vyhlídku, 100 metrů vpravo a 200 metrů nahoru. Stoupák to byl betelnej, ale těšil nás fakt, že  kromě pár odvážnejch s báglem na hrbu a pár přinucenejch s flintou přes rameno tudy 40 let nikdo nešel. Cestou jsme si všimli, že kromě Kuby a Majky je na vyhlídce ještě nějaká rodinka, kterou musíme slušně pozdravit, což jsme učinili slovy: „GUTTEN TAG, WIR SIND PASCHERACI.“ Potom jsme Majce dovolili zahrát na kytaru slovy: „Hraj, nebo ti rozhodíme sandál!“, za což Dája sklidil aplaus za odvahu a pořádnýho facana.  Ale hrálo se.

      Po setmění jsme vyrazili k bývalé pohraničářské budce, kterou jsme objevili cestou. U ní jsme si zahráli šachy se spacákama. Dája spal v mým, Majka dostala Dájův a já Majčin. Pouze Kuba nechtěl měnit (ani nikdo jinej s Kubou). Kubova „velká huňatá deka“, jak ji celou cestu popisoval, se změnila na něco mezi průklepovým papírem a hadrou. Abychom se do té budky, která byla po zásluze nazvána krabičkou od sirek, vešli, museli jsme spát na boku a se skrčenýma nohama. Po hodině to Dája nevydržel: „Skrčenci skrčený, dyť si na tu skrčeninu třeba chcípněte! Já jdu spát ven.“ Bylo -13 °C, všichni jsme klepali kosu, Dája, protože spal venku, Majka,  protože v takový kaltně ještě nespala, já, protože jsem postrádal zip, no a Kuba jednoduše proto, že si vzal svou letní výstroj.

      Druhý den ráno jsme došli do dědiny Lukov. Na zastávce Dája zjistil, že autobus nám jede za dvě hodiny. Na Nový hrádek bychom to stihli jen rychlou chůzí bez báglů. Cestou byl však objeven Kulturní dům, kde se momentálně konala výstava jablek. Chvíli jsme se radili, jestli nepůjdeme radši mrknout na jablka, když naši nerozhodnost vycítila paní pokladní: „Dámo a páni trampové, pojďte dál, můžete se podívat na jablíčka, máme tady zabíjačkovou polívčičku, ochutnávku vín...“ Bylo to pořád lepší a lepší a tak jsme se dali ukecat: „Dájo, taková zabijačková je lepší než drátem do oka!“ „To jo, když je hlad, i šunka se sní!“ Sotva jsme zasedli za stolek, už se od okýnka začalo ozývat: „Kluci, dělám vám svařáček. Polívčička bude za minutku.“ A tak podobně.

       Pak jsme se, teda spíš ze slušnosti, mrkli na jablíčka a spíš z neslušnosti napsali cosi do návštěvní knihy. Jelikož nám zbyla ještě chvilinka času, zašli jsme na ochutnávku vín. Potom už to bylo rychlé... Autobusem do Znojma a do Brna, kde jsme se rozloučili s Majkou, a vlakem domů do Kuřima.

      Vám všem, kamarádi, můžu tento vandr doporučit, i když je třeba se trefit do toho správného podzimního dne, kdy je zavřená hranice, v noci minimálně -13°C a v Lukově výstava jablíček...