Když vejdu do téhle místnosti, ovane mě puch středověku, puch lidí
řekl by on
jenže středověk nesmrdí, on voní kořením života a pohanstvím
stejně tak jako pokorou a zasvěcenou vírou
na posteli leží starý, věkem zchřadlý kocour
vrní a má pocit, že takhle příjemně mu už dlouho nebylo
určitě bylo, ale umí vychutnávat okamžik
jako ty jsi to uměla
znovu a znovu sem chceš vcházet ze schodů
procházet se temnou alejí vlhkých kamenů zdi
dýchat chladný vzduch a naslouchat vlídné spokojenosti kocoura
otevřeš okno – ani zpěv vrabce nevyruší tvůj středověký vjem
ani vzduch vnikající sem přes háčkované záclony nic nezmění
a živelné cypřiše jen dokreslují tu věčnou atmosféru
kéž by sem tak vstoupil dauphin K.
tomu bys ale nejspíše nechtěla věřit
jenže vysoké trávy v zahradě a ohnuté divoké růže dokáží tak krásně ukolébat
že bys tomu nakonec uvěřila – občas i já tomu věřím
jsme totiž v Guyenne, nebo v Anjou
ale teď nikdy ne v Praze
sem zavítaly jen tvé rozhořčené dopisy
jsi v Blois
co se ti vybaví, když cypřiše zašeptají „Loire“ ?
ne, ne – jsi tam, kdes chtěla býti
vzpomeň na Compiègne
nechtěj však nikdy navštívit Rouen..
|