POZNÁNÍ
Uvolnil se. Zvolna se dostával na vyšší formu vědomí. Byl si jist. Očekával vrchol blaha. Měl dojem, že se jeho já, uvědomění si sebe sama, rozplývá i s jeho problémy v nic. Pocit izolace a tlak společnosti mizel. Cítil se stále svobodnější. Brzy se stane součástí boha. Z jeho mysli odplouvalo všechno negativní a zůstávalo jen dobré a pozitivní.
Seděl u stolu, uprostřed modrého pokoje, který byl prázdný. Dovnitř vnikalo oknem denní světlo. Zdmi pokoje pronikala nějaká energie. Pozitivní energie.
Ze sousední místnosti přišli do modrého pokoje dva muži a dívka, jeho přátelé, a obsadili zbývající volná místa u stolu. Usmívali se a on cítil, že je jejich součástí. Všichni jsme jedno.
Zavřel oči a nechal sebou procházet pozitivní energii a lásku. Přál si, aby to nikdy neskončilo.
Když však znovu otevřel oči, něco se stalo. Pokoj změnil barvu na krvavě červenou. I příliv pozitivní energie se změnil. Vlastně se úplně zastavil, čímž se na chvíli v prostoru vytvořilo nepříjemné prázdno. Ba co hůř, prázdno vytlačilo jeho kladné myšlenky a zaplnilo jeho nitro.
V následujícím okamžiku ho pohltilo všechno negativní a začalo ho sžírat.
Úsměvy přísedících osob se změnily ve škleby, ze kterých ho až zamrazilo.
Ze zdí pokoje sálalo zlo, v podobě vzduchu, který se zhmotňoval a šířil. Natahoval své pařáty i na ostatní tři osoby u stolu, které se po chvíli podle jeho úsudku ztotožnili se zlem.
Začal panikařit. Chtěl vykřiknout, ale vydal ze sebe jen slabý hlásek. Zlo jeho hlas v prostoru potlačilo. Zděsil se, když se dívka změnila ve starého seschlého dědka, s ohyzdným výrazem ve tváři, připomínajícího postavu z horroru. Jeho šok byl natolik velký, že odskočil od stolu.
Dědek vyslovil jediné slovo, které mu proniklo až do morku kostí: „STOP“.
Pak zlá energie dostala konkrétní šedivou barvu a pohltila všechny tři osoby u stolu.
Na to, co se bude dít dál, už nečekal a vyběhl z pokoje do kuchyně. Horečně přemýšlel, co dělat. Co se to děje? Copak zešílel? To zlo je snad sám ďábel.
Z pokoje zachytil nějaké vibrace. Zvuky nebo šum. Nebo prostě zvuk napětí. Nevěděl jistě, jestli to cítí, či skutečně slyší.
Najednou se odněkud vynořili jeho tři přátelé a sápali se na něho, následováni šedou mlhou. Vypadali jaksi vzdáleně. Jako by byli vytlačeni mimo prostor. Bylo mu jasné, že už mu nejsou příznivě nakloněni. Popadl co bylo po ruce a mrštil s tím po nich. Oni však zmizeli před letícím předmětem ve zdi a už se neobjevili. Šedá mlha však zůstala a dále se šířila. Prostupovala i zdí.
Už na nic nečekal, vyběhl z kuchyně do předsíně a pak ven z domu.
Po několika skocích se zastavil a rozhlížel se.
Proboha! Kde to jsem?! zděsil se.
Viděl, že je odříznutý od jakékoliv civilizace. Dům ze kterého vyběhl, byl jediným v celém okolí. Čí je to vůbec dům? Všude kolem byly jen skály. Vedla sem jen jedna prašná silnice, která u domu končila. Na malém parkovišti stál červený automobil. Čí může být? Bezprostřední okolí domu bylo vlastně jediné rovné místo široko daleko. Vpravo od silnice byl několikakilometrový strmý svah do rokle, po levé straně byl skalnatý svah vzhůru. Všechno bylo ale nějak zvláštní. Nedokázal to popsat. Celé okolí se jevilo jakoby za oponou reálnosti.
Spatřil, že se mlha šíří do předsíně a ven z domu.
Přemýšlel. Co teď? Pochopil, že jakmile ho mlha pohltí, je s ním konec. Musí najít pomoc. Zaparkovaný automobil přímo nabádal k tomu, aby do něj nasedl a pryč odtud.
Mlha již svým závojem zahalila celý dům. Už se dále nerozmýšlel. Přiběhl k automobilu a nasedl do něj. Klíč byl naštěstí v zapalování. Nastartoval a ihned vyrazil po prašné silnici, nevěda kam.
Jel rychle, ale ne příliš. Dával pozor, aby z úzké silnice nesjel do rokle. Byl tak vyděšený, že měl strach, aby nad sebou neztratil kontrolu a nesmýkl s volantem ke srázu.
Neujel však daleko a z motorového prostoru se ozvala ohlušující rána, přední kapota odletěla a zřítila se do rokle. Automobil okamžitě zastavil. Pak se z motorového prostoru s neuvěřitelnou agresí vyhrnula mlha a sápala se na něho. V hrůze vyskočil z auta a s výkřikem „Já nechci“ utíkal dál po silnici, pronásledován mlhou. Odněkud z vlastní podstaty zaslechl hlasy svých tří přátel, kteří volali cosi jako „jen člověk sám může poznat absolutní pravdu“. Nerozuměl jim sice, ale neměl čas se jejich slovy zabývat. Silnice totiž končila. Dál už následoval jen vysoký skalnatý sráz a dole, jak vnímal, skutečná realita.
Najednou cítil novou šanci. Věděl, že když skočí, bude zachráněn. Od mlhy jej dělilo už jen pár metrů. Odhodlal se, šťastný, a skočil.
V tu chvíli se obrovské napětí změnilo v dokonalou vnitřní harmonii.
…
Vzpamatoval se.
Seděl na dřevěné lavičce u lese a bylo mu nepředstavitelně špatně.
Náhle se mu všechno vybavilo a spoustu věcí pochopil.
Když zvracel, skrze zuby procedil: „K čertu s tím!“
Vzpomněl si na své přátele. Tudy cesta nevede, říkali. A měli pravdu.
(2001) |