|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Raz, dva, tři, čtyři…, počítám stěny, obraz, postel, skříň, stůl a židle. Uprostřed toho všeho stojím já. Za oknem vytrvale bubnuje déšť na kontejnery. V popelníku se válí vyhasínající cigareta. V ruce držím hrnek čaje a vytahuju z něj prsty lístky, které házím do popelníku, aby si cigareta nepřipadala tak osamělá. Z otevřeného notesu pohozeném na polštáři na mě vyzývavě hledí řada ženských jmen s čísly. Všechny stejně nudné a hloupé. Ze zdi se na mě usmívá připíchnutá fotografie slečny Z. Dívám se na ni. Je mi teskno. Třeba teď leží na tom svém vrzavém gauči s jiným mužem. Telefon mě svádí, abych jí zavolal, abych uslyšel její věčné- nemám čas. Listuji sbírkou Bukowského básní. Zabíjím tím své osamění, které bude trvat zas celé léto, celé prázdniny, ba i celý rok.
Nastal červenec. Lilo stále jak z konve. Už mě děsí ta prázdná odpoledne s Bukowskim ve spolku. Slečna Z. se neozývá, i když mi to slíbila. Slíbila, nic neslíbila. Však se rozešla se mnou, protože se prý bojí zklamání. Jediné, co mi tu po ní zbylo, je sbírka básní a fotografie. Můžu jí dennodenně volat, dopisy psát, ale ona mi neodepíše, nedá o sobě vědět. Strachuji se, aby nevyvedla nějakou hloupost. Pospíchám za ní domů. Nevydržel jsem s přítelem Bukowskim. Zvoním na zvonek, ale neotevírá. Na dveře škrabu vzkaz.- Posmutnělý se vracím za nepřítelem B. Čeká na mě. Co si zahrát karty? Chýlí se k večeru. Půjdu asi do města rozehnat chmury. Oblékám džíny, košili sako a vyrážím. Nashledanou Bukowski a příjemnou zábavu!
Noční centrum ožívá. Na hlavní třídě lemují okraje vozovky děvčata v minisukních vyhlížející své zákazníky. Prohlížím si je. Jedna mě zvlášť upoutala pro své dlouhé tmavé vlasy. Otočila se a já v ní ke své hrůze rozpoznal svou nekonečnou lásku slečnu Z.
|
|
|