Díval jsem se na svého koně, který ležel ve škarpě a z posledních sil namáhavě odfukoval. Byla zima a bahno smíšené se sněhem se mu lepilo na jeho krásnou kaštanovou kůži. Po hřebeni mu stékaly úzké praménky krve, jež dopadaly na bílý sníh a vytvářely tak krutý kontrast života a smrti. Mé srdce bylo sklíčené smutkem a beznadějí, jako kdybych viděl umírat svou vlastní matku a nemohl jí nikterak pomoci.
Vedle mě stáli Frank a Herman. Nevnímal jsem je. Oči jsem měl upřené na zlověstné dílo, jež dokázal vykonat člověk.
„Musíme pokračovat Adolfe,“ řekl rádoby chápavým hlasem Frank. Ničemu však nerozuměl. Jeho mozek byl již natolik degradován válkou, že nedokázal pochopit city druhých. Ba ani ty svoje. Stala se z něj pouhá loutka, kterou dokázal ovládat jen pud sebezáchovy. „Když nestřelíš ty, střelí on tebe.“ Taková slova nám vnucovali před vpuštěním na frontu. Nikdy bych neuvěřil, že se jim někdo podvolí. V tuto smutnou chvíli ale musím konstatovat, že i já jsem z velké části nalomen.
Herman mi podával revolver. Vypadal, jako by ho ovládal někdo jiný. Asketicky jsem přijal jeho zbraň. Bylo mi jasné, co musím udělat. Nedokázal jsem se však tak rychle rozloučit s kamarádem. Má mysl hledal omluvu pro následující čin.
„Určitě by zemřel hladem. Nemohl by dojít až na konec naší cesty. Byl beztak už příliš sláb. Nedokázal by to. Jistě by ho někteří z našich v šílenství z hladu později rozsápali. Není jiné východisko. V tuto chvíli musím udělat to, co je pro něj nejlepší,“ uklidňoval jsem své svědomí. Jaké svědomí však může mít člověk po letech ve válce.
V očích se mi objevily kapky slz. Byly prvním příznakem citů od doby, kdy jsem vstoupil do armády.
Potlačil jsem je tak razantně, jak dokáže jen dobře vycvičený voják, namířil revolver na hlavu koně a stiskl spoušť. Ozval se výstřel. Ticho zalilo mojí mysl.
Vrátil jsem revolver Hermanovi. Dali jsme se znovu do chůze.
„Ti proradní Sověté nás ženou zpátky stejnou cestou, jakou jsme přišli. Nemáme šanci,“ přerušil okamžik ticha Frank.
|