Úspěšná režisérka animovaných filmů Michaela Pavlátová vstoupila do světa filmu hraného v roce 1999 epizodou Absolutní láska z povídkového filmu Praha očima...Až v letošním roce se ale odhodlala k prvnímu celovečernímu snímku.
Původní název filmu, odehrávajícího se převážně na Slovensku, zněl Únava ve dvou. Přestože byl zřejmě z důvodů atraktivity nakonec změněn na Nevěrné hry, vyjadřoval základní náladu snímku mnohem přesněji. Česko-slovenský manželský pár, skladatel Peter a klavíristka Eva, odchází bydlet do vesnice na slovensko-maďarském pohraničí, od které si muž slibuje klid na tvorbu. Evu, zvyklou na rušný život v Praze, však neuspokojuje učit na klavír místní děti, které viditelně nemají o hru zvláštní zájem. Ani vztah s mužem už ji tolik nenaplňuje, čím dál častěji se vydává zpět do Prahy, aby se zde posléze zamilovala do jejich společného kamaráda, slovenského hudebníka Andreje.
Druhou linii filmu tvoří příběh rozvedené Marie a její třináctileté dcery Janky, které obývají domek, stojící na Petrově pozemku. Osamělá Eva nachází ve vnímavé dívence jak posluchačku, tak první skutečně pilnou žačku. Její matka jí pak umožní nahlédnout, že manželství nemusí být vždy tím, co od něj očekáváme. Dívenka v téže době prožívá velkou platonickou lásku k Evinu manželovi.
Scénář, na němž s Tinou Diosi spolupracovala režisérka, se záměrně vyhýbá ostrým konfliktům, důležitější je tu postižení běžných situací, do nichž se dostává stagnující manželství. Rozhovory typu “Máš mě ještě rád?” “Ale mám.” “A máš mě rád, nebo mě miluješ?” či mužova výtka, že nechce džus z ledničky a ženina reakce “Tak si ho dej do mikrovlnky,” dobře postihují atmosféru vztahu, z nějž se vytratilo původní okouzlení, a v němž se oba dostávají do pochybností o budoucnosti.
Přesto je možná trochu škoda, že úvodní náznak konfliktu s ženou, která se nastěhuje do domu na Petrově pozemku (přestože slíbila, že za něj přijme peníze, aby jej Petr mohl proměnit ve studio), rychle vyšumí. Přestože Peter nejdříve vyhrožoval, jak bude nezvané sousedce vypínat vodu a tak ji rychle vyštve, oba manželé se záhy s Marií a její dcerkou spřátelí.
Některé epizody (Evino koncertování v poloprázdném kostele, postava její sestry, která vykládá budoucnost) pak vyznívají v příběhu trochu nadbytečně. Naopak pěkně je i na menší ploše vykreslen charakter vesnice, v níž se většinou, přestože leží na Slovensku, hovoří maďarsky.
Hlavní role ve filmu ztvárnili Zuzana Stivínová a Peter Bebjak. Stivínová postihuje vcelku dobře hrdinku, kterou život na vesnici, smrsklý na starost, kdy uzrají papriky, neuspokojuje, a která po příjezdu do Prahy a hraní na koncertě doslova rozkvete. Přesto se nelze ubránit pocitu, že je zde spíše Stivínovou, takovou jakou ji známe z jiných rolí, než Evou. Její partner je v roli Petera sympatický ve svých pochybnostech, přesto však poněkud jednostrunný. Mnohem zajímavější je tak Jana Hubinská jako Marie, jejíž utrpení z předchozího manželství s alkoholikem a křivdy v zaměstnání se odráží i na sebemenším pohybu její tváře. Je trochu škoda, že tato postava nedostala větší prostor k rozvinutí.
Snímek je točen v tlumených barvách, a kamera Martina Štrby záměrně využívá rozostřenosti (zejména u pozadí). Podobně si vyhrává se záclonami, vnitřkem kostela či světelnou kresbou, kterou maluje noc na tělech dvojice na lůžku. Výtvarná složka se tak výrazně podepisuje na atmosféře strnulosti, kterou film dobře postihuje.
Výraznou úlohu hraje ve filmu rovněž hudba, ať už klasická, či současná vážná (autora Petra Hromádky); není se čemu divit, když jsou hlavními hrdiny hudebníci. Působí zde tedy nejen jako dokreslení, ale jako aktivní prvek, jak ve skladbách, které Peter tvoří, tak v těch, které si v osamělých chvílích přehrává Eva; zpravidla jsou laděny v mollové tónině.
Důrazem na ženskou hrdinku a komplikovanost vztahů připomíná Pavlátové hraná prvotina snímky Andrey Sedláčkové, ovšem bez jejich vnější dramatičnosti. Hlavní devizou filmu je zdařilé vyvolání nálady, pocitů opuštěnosti a nenaplněnosti. Zde se však vkrádá na mysl jedna otázka: Nepůsobí to všechno, ještě ve spojení s tklivou melancholickou hudbou, až příliš pesimisticky?
|