Slunce pomalu zapadalo, ale jeho paprsky stále ještě hřály do zad dvou lidí, otce a syna, kteří se vraceli z lovu.

„Dnes byl dobrý lov,“ pochvaloval si otec. „Zítra budeme ulehat s plným žaludkem."

Syn, který pojídal ovoce náhodně nasbírané cestou, souhlasně zamručel.

               „Pokud dá nejvyšší a bude v klidu plést své ponožky,“ pokračoval otec, „zítra opět vyrazíme a zkusíme ulovit toho mladého samce, který nám utekl. Pobereme také víc toho ovoce, které jsme našli dole u řeky."

Pohrouženi do svých myšlenek pokračovali dál po pěšině, obklopeni lesem a skálami, a mlčky se i se svým úlovkem blížili k domovu.

Slunce pomalu mizelo za obzorem a těch pár paprsků, které na ně ještě dopadaly, už pomalu chladlo.

Cesta zvolna stoupala ke svému nejvyššímu bodu na travnatém kopci nad lesem, ze kterého byl nádherný výhled na krajinu. Vždycky se zde na chvíli zastavili a kochali se pohledem na končící den, včera, stejně jako předevčírem a bezpočetně dní předtím.

„Nejvyšší právě dopletl své ponožky pro příští den,“ pronesl otec právě ve chvíli, kdy na obzoru pohasly poslední sluneční paprsky. Jako každý jiný den, byla tato jeho slova pokynem k odchodu na cestu. Museli spěchat, aby byli doma dříve, než nastane noc. Jak pravil zákon nejvyššího, který bezmezně ctili, v noci se zakazovalo vycházet z domu.

Dnes se však rozhlíželi o něco déle.

Mírný vítr si pohrával s jejich vlasy a sklouzával dolů do údolí pročesávat stromy. V dálce se třpytila řeka jako náhlá myšlenka.

Syn, zabodnutý zrakem do dálky až k vrcholkům skal, přemýšlel. Nebo se o to alespoň pokoušel. Zorničky měl mírně rozšířené a tvář úsilím napjatou.

Najednou vyslovil otázku, která jeho otce vyděsila, poněvadž jej nikdy nenapadla. „Tati, myslíš, že ještě někde jinde žijí i další lidé? Takoví jako my?“

Otec se na něj vylekaně podíval a odpověděl: „Co tě to proboha napadá? Jací další lidé? Víš přece, že nejvyšší ještě předtím, než začal plést své ponožky, stvořil pouze nás a tuto krajinu!“

„Ale proč? Proč jenom nás?“ naléhal syn.

„Nepřemýšlej nad tím! Je to prostě tak! Nejvyšší své důvody nikdy nesděluje,“ rozčílil se otec. „A pojď už. Doma nás jistě čeká večeře, a navíc, brzy bude tma.“

Vydali se znovu na cestu.

Syn však zjevně nebyl s otcovou odpovědí spokojen. Naopak. Náhlá nejistota nutila jeho mozek k ještě intenzivnějším úvahám.

Zbytek cesty už oba šli mlčky. Doma je čekala večeře, ke které usedli přesně ve stanovený čas, jak přikazoval zákon nejvyššího.

„Jaký byl lov?“ zajímala se žena.

„Úspěšný. Hlad mít nebudeme,“ odpověděl otec.

Syn povečeřel rychleji než jindy a s bledým výrazem se odebral do svého pokoje.

Ještě než se za ním zavřely dveře, zeptal se otec: „Ty už jdeš spát?“

„Ano. Cítím se nějak unavený,“ odpověděl.

„Dobře. Nezapomeň ale na svou večerní modlitbu k nejvyššímu. Potřebujeme jeho náklonnost, protože zítra brzy ráno vstáváme na lov.

Ten večer však syn nemohl usnout. Nerozuměl svým myšlenkám, které se mu bez řádu míhaly hlavou a byly často v protikladu s jeho dosavadními přesvědčeními. Uvědomoval si obrovský tlak, který ze všech stran útočil na jeho mozek a zabraňoval mu překonat navyklé myšlenkové bariéry. Usilovně se snažil přemýšlet. Usilovně se snažil pochopit. Usilovně se snažil uvědomit si podstatu a důvod svých myšlenek. Bezvýsledně. Nakonec upadl do neklidného spánku.

Příští den brzy ráno, ihned po ranní modlitbě, se vydali znovu na lov. Když přecházeli přes nejvyšší místo cesty, myšlenky s předchozího dne se opět usídlily v synově hlavě a po celý den mu bránily v soustředění na otcovy pokyny.

Dnešní lov byl poněkud obtížnější než předchozího dne. Mladý samec, kterého chtěli ulovit, se nechtěl dát tak lehce. Až teprve na sklonku dne měli jistotu, že budou ulehat s plným žaludkem.

Při zpáteční cestě, kdy se opět jako vždy zastavili na nejvyšším místě a pozorovali západ slunce, se synovi pomalu začaly v hlavě rýsovat další otázky.

Mírný vítr si pohrával s jejich vlasy a sklouzával dolů do lesa pročesávat stromy. V dálce se třpytila řeka jako náhlá myšlenka.

„Tati,“ pravil po hodné chvíli pozorování syn.

Další otázky, ze kterých ho až samotného mrazilo, právě získaly jasné obrysy.

„Proč v noci nesmíme vycházet ven? Vždyť já bych se rád prošel za měsíční noci. A proč musíme večeřet v určitou hodinu, i když třeba ještě nemám hlad?"

„Co tě to proboha zase napadá?“ vyděsil se otec a upřel na něj zrak. „Víš přece, že je to zákon nejvyššího. Už o tom nepřemýšlej. Ber to jako fakt.“

Syn se však tentokrát nechtěl vzdát tak lehce. „Ale proč bych měl? Co se stane, když vyjdu v noci ven?“

„Nejvyšší tě potrestá a nás taky.“

Syn se na chvíli odmlčel a zadíval se na slunce mizící za obzorem. V mysli mu vyvstala další otázka, kterou ihned vyslovil, i když na ni naprosto přesně dokázal odpovědět. A to ho právě děsilo.

„A co je vůbec za těmi horami v dáli, za kterými každý den slunce zapadá? Nebo za těmi kde vychází? Vím, že jsme tam nikdy nebyli, protože je to zakázané. Země tam končí a nejvyšší by nás potrestal, kdybychom se za ně chtěli podívat. Ale odkud to všechno vím? Nikdy jsem tam nebyl a nepamatuju si, že bych se vás někdy ptal, co za nimi je a proč jsme tam nebyli. Odkud tedy vím, že tam země končí? Jsem zmatený, protože nevím, kde jsem tu jistotu nabral,“ opět se odmlčel.

Jeho mysl horečně pracovala. Snažil se přemoci bariéry, které mu bránily vzpomenout si. V jeho mozku se rozprostírala stále větší nejistota.

Otec ve snaze zahnat otázky, kterým nerozuměl, však jen zopakoval tisíckrát vyslovenou frázi: „Nepřemýšlej o tom. Je to zákon nejvyššího,“ a po chvíli mlčení dodal ještě: "Pojď už. Doma nás už jistě čeká večeře a navíc bude brzy tma.“

Vydali se domů.

Syn však nedokázal uzavřít ve své hlavě myšlenky, které by ho jinak pozřely za živa. Jeho vlastní mysl popírala fakta.

„Jak to,“ ptal se dál, „že si nepamatuju vaše rodiče? Vím, že jsem je musel vidět, když jsem byl dítě. Ale co hůř -  já si nepamatuju ani své dětství! Měl jsem vůbec nějaké?“

„Cože?!“ vyděsil se otec. „Tady to máš! Teď jsi nemocný! Nejvyšší tě trestá za tvé myšlenky! Dnes se budeš muset modlit dvakrát delší dobu!“

Došli domů.

Obvyklý dialog otce a matky už syn ani neposlouchal a utekl do svého pokoje.

Všeobklopující tlak, blokující jeho mysl, ztrácel na síle.

Nevěděl co dělat. Nic nechápal. Nerozuměl dnešnímu dni, nerozuměl slovům, nerozuměl myšlenkám.

Pohlédl z okna. Venku byla tma.

Za dveřmi se ozývaly zvuky chystaného nádobí a jakýsi hlas ho volal k večeři.

Vyděsil se. Jakýsi hlas. Najednou neznámý hlas. Hlas, který už slyšel tolikrát, byl najednou neznámý. Pochyboval o tom, že jej někdy slyšel. Pochyboval o nejvyšším. Dnes poprvé mu nevzdával hold. Pochyboval o noci, pochyboval o slunci, pochyboval o všem. Všeobklopující tlak jeho mysli prasknul a zmizel jako lusknutí prstů.

Vyběhl do kuchyně a zařval: „Kašlu na večeři! Já vás neznám!“ a hnal se ven z domu.

„Kam to běžíš?!“ křičel otec. „Víš, že…“

Nic dalšího však již syn neslyšel. Opustil dům a běžel. Nezastavoval se. Pochyboval. Noc nebyla. Byl den. Minul vrcholek, přes který už tolikrát šel.

Mírný vítr si pohrával s jeho vlasy a sklouzával dolů do údolí pročesávat stromy. V dálce se třpytila řeka jako náhlá myšlenka.

Řítil se tam, kde ještě nikdy nebyl a to i navzdory všem přesvědčením. Tam, kde jeho zrak nikdy nedohlédl. Tam, kde tušil odpověď.

…

Údolí se zelenalo pod slunečními paprsky, obklopené smíšeným lesem, plné zvěře, ovocných stromů a jedlých kořínků. V jeho středu stál odnepaměti dům, neodmyslitelně k němu patřící.

Ke sklonku dne se nad údolím rozlehl zvuk větví praskajících pod rychlými kroky. Netrvalo dlouho a z lesa se vynořili dva lidé, otec a syn, mířící k domu uprostřed údolí.

„Dnes byl dobrý lov. Zítra budeme ulehat s plným žaludkem,“ pravil otec.

Syn, pojídající ovoce náhodně nasbírané cestou, jen souhlasně zamručel.

„Pokud dá nejvyšší a bude v klidu plést své ponožky,“ pokračoval otec, „zítra opět vyrazíme a zkusíme ulovit…“ nedořekl.

Oba se zastavili.

V dálce uslyšeli křik, který se rychle přibližoval.

„Toho si nevšímej, to je zase ten blázen. Běhá tu už odnepaměti. Nejvyšší ho kdysi potrestal za jeho neposlušnost.“

„Já vím,“ odpověděl syn.

Nepřirozeně pomalým a všedním krokem se blížili k domu.

Za chvíli se k nim přihnal onen člověk. Jeho vzezření napovídalo, že urazil dlouhou cestu. Byl špinavý, vlasy mu sahaly až na ramena, jeho pohyby byly rychlé a trhavé, měl zvláštní výraz a těkavý pohled očí, ve kterých se třpytily slzy.

Pro lidi mířící k domu typický příklad šílence.

Křičel na ně jako smyslů zbavený.

„Byl jsem tam, kde ještě nikdo nebyl! Tam, kam se nesmí jít, protože nejvyšší by potrestal každého, kdo by se o to pokusil! Víte vůbec, kdo je doopravdy ten váš nejvyšší? Obyčejná stará senilní bába, která zašívá své věčně děravé ponožky! Ale to ještě není všechno!“ pokračoval. „My jsme pouze hrotem té jehly, kterou je zašívá!! Hrotem obyčejné bezvýznamné jehly, která ale vůbec neexistuje, protože neexistujou ani ty ponožky, ani ta bába, co je pořád zašívá a která sama je stejně jako vy zaslepená a jenom si myslí, že je skutečně zašívá!! Netuší, že je pouhou zavrženou teorií!! Pouhou představou! Nesmyslnou myšlenkou! Stejně jako my!! Vy to ale nevíte, vy prožíváte své dny a ani netušíte, že jsou jeden od druhého naprosto stejné!! Vy totiž takoví máte být!! Ráno na lov, večer z lovu, víra v nejvyššího, slepě ctíte zákony, které vám vlastně nikdo nenařídil! Myslíte si, že jste otec se synem, ale nejste!! Nejste nic!! Ani ten dům, ani to údolí, ani les, ani ta malá plocha na které žijete s přesvědčením, že za prvním kopcem už nic není! A to vše jen proto, že tomu věříte! Proč vám to vlastně říkám, když mi vůbec nerozumíte! Ani vlastně nemůžete!! Sbohem! Už se neuvidíme!!“

Rozběhl se pryč. Chtěl být, chtěl existovat a proto mířil tam, kde věřil, že se stane skutečností, která mu náležela.

Lidé v údolí se za ním dívali, dokud nezmizel z dohledu a pak se vydali domů, kde je již čekala večeře.

„Tati, myslíš, že už ho opravdu neuvidíme?“

„Proč se na to ptáš? Vždyť víš, že se vždycky vrátí!“

„A tati, myslíš, že ještě někde žijou další lidé? Takoví jako my?“

Otec se na něj vylekaně podíval a odpověděl: „Co tě to proboha napadá? Jací další lidé!? Vždyť víš, že nejvyšší ještě předtím, než začal plést své ponožky, stvořil pouze nás…“

(2001)