…….Definitivně odcházel z domu, kde se narodil a kde vyrůstal……..stěhoval se do garsonky někde na Žižkově a měl pocit, že po tom, co před lety zemřela jeho matka, se všechno řítí do jakési bezedné černé díry.
David byl od dětství téměř slepý a teď si nedovedl představit, jak přežije někde sám v bytě, mezi cizími lidmi, které neznal a které se bude bát o cokoli požádat. Tady ho sousedé znají a všichni ví o jeho handicapu……“proč mě odsud můj vlastní bratr vyhání? Proč nemůžeme žít jako dřív?“ Honilo se mu hlavou.
U chodníku zastavil nablýskaný černý Mercedes a vystoupil chlapík v černých brýlích. Prohlížel si vilu v tiché zahradě a zdál se být spokojen…..přijel, aby si prohledl byt k pronajmutí…..byt, ze kterého nyní odcházel David.
David za sebou zamkl dveře a podal klíče svému bratrovi. Díval se do jeho lhostejného a nic nechápajícího obličeje. Chtělo se mu zařvat: „kdo jsi, že mě odsud stěhuješ?“
Nakonec ale promluvil jeho bratr Mirek „Jeď už, v novém bytě na Tebe čeká super překvapení! A já tu mám prvního zájemce o byt. A zavolej, když budeš něco potřebovat“
Znělo to spíš jako: „Padej a nezdržuj, už jsem se staral dost dlouho“
A tak se David otočil a odcházel…..v brance se minul s mužem v tmavých brýlích. V očích Davida to byla tak potupná situace, že nemohl ani dýchat.
David byl odmalička opatrované dítě a pro jeho fatální zrakovou vadu ho matka vždy chránila před světem a hýčkala ho v této tiché vile se zahradou, kde byl šťastný a kde nepotřeboval oči k tomu, aby se v noci dostal do koupelny. Tak ho časem utvrdila v názoru, že všichni kolem, by se o něho měli navždy starat. Z tohoto omylu ho nevyvedla ani docházka do učiliště pro slabozraké, kde se měl vyučit „kartáčníkem“ a kde se o něho rozhodně nikdo nestaral. V jeho překrouceném způsobu myšlení byl nyní jeho bratr vším vinen. On Davida připravil o všechno co měl a na čem mu záleželo…… Teď ho David nenáviděl a všechno bylo beznadějně černé…….. děsil se každé další minuty……
Po chvíli váhání vstoupil David do žižkovského činžáku, kde měl svůj nový byt. Chodba a schodiště páchlo psí močí a cigaretovým kouřem, bylo tu studené šero. Zastavil se u poštovních schránek nacpaných letáky a marně mžoural na štítky se jmény……neměl tušení, která je ta jeho. Z přízemního bytu bylo slyšet hučení vysavače a rádio……
Vyšel do prvního patra, odemkl dveře bytu a opatrně, jakoby ho uvnitř čekala nějaká příšera, vešel a zabouchl za sebou. Stál tam, ruce svěšené. Rozhlížel se po garsonce, na kterou se scvrkl jeho dosavadní svět.
Zazvonil mobil…… podle melodie poznal, že volá Mirek…
„no ahoj, tady Mirek, už jsi dorazil domů?“
„Domů???………jo aha, no…… už jsem tady“zamumlal otráveně David
„za chvíli přijde to překvapení“ hlaholil Mirek „budeš zírat!!“
„Tak dík, ahoj“ odpověděl a zavěsil.
„Tvoje přiblblý překvapení mě vůbec nezajímá“ myslel si David „kdyby tu byla se mnou Veronika, ještě bychom se tomu všemu smáli“
Jenže před týdnem Veronika Davidovi u večeře oznámila, že prý se jejich vztah dostal na mrtvý bod a ona že potřebuje být chvíli sama a věci si rozmyslet. „Jinými slovy, ona má někoho jiného“ blesklo Davidovi hlavou nad porcí lososa na víně……a jídlo najednou ztratilo svou chuť.
Pak už jí neviděl…..Ta představa, že ona je někde s někým jiným, ho strašlivě bolela. Mockrát já volal……marně. Pokoušel se jí napsat SMSku, ale ani s lupou na ta titěrná písmenka neviděl.
Nenáviděl se……. „Uvízl jsem mezi světem slepců a těch, kteří vidí“ pomyslel si. Pořád ještě stál u dveří a nemohl se pohnout.
Místnost byla světlá a příjemně zařízená, ale jeho téměř slepé oči mu ukazovaly jen pokoj v šedavé mlze, ze které vystupovaly neznámé kusy nábytku s neznámým obsahem. Prohlížel si kuchyňskou linku a zjistil, že bratr se postaral i o nádobí a že v lednici je spousta jídla. „Tak tímhle si mě chceš usmířit? Vezmeš mi všechno a v téhle díře mi naplníš lednici jídlem, jako by šlo o nějakou odpustku, či co??“ Zabouchl lednici a apatickým pohledem přelétl svůj nový domov. „Než se v noci dostanu na záchod, tak se tu umlátím o vlastní nábytek“ušklíbl se a šel ke dveřím, kde tušil koupelnu. Cestou o něco zakopl. „A je to tady a to je prosím denní světlo!!!“
Byla to krabice se sbírkou „Angličáku“, spoustu jich dostal ještě jako malý kluk od Mirka. Sám nikdy auto řídit nemohl a tak sníval nad těmito miniaturními kopiemi limuzín a sportovních vozů.
Rozsvítil v koupelně, naklonil se nad vanu a otočil kohoutkem horké vody. V zrcadle nad umyvadlem uviděl svou rozmazanou tvář…… „ani pořádně nevidíš, jak vypadáš“ hleslo jeho ublížené srdce.
„Už nechci nic vidět“ pomyslel si. Svlékl se, lehl si do vany a pohledem klouzal po vzorku dlaždiček na stěnách, po šampónech a pěnách do koupele….vedle stála pěna na holení a žiletky……..
…….jeho paže začaly barvit horkou vodu do růžova a po chvíli do ruda.
Davidova mysl se uvolnila, stres zmizel………a on vzlétl.
Z dálky zaslechl hlas Veroniky „ Davide, překvapení!!! Přišla jsem na návštěvu, uvařím nám večeři…“ Najednou zaječela velmi blízko „Davide!!!!!! Cos to udělal?!?!?!?“
Pak už neslyšel nic…….čísi ruce ho tahaly kamsi nahoru a někdo mu bolestivě tiskl zápěstí. Obtěžovalo ho to a nechtěl, aby s ním někdo hýbal……tma…..ticho………teplo…..klid.
Mirek stál v koupelně nad tělem Davida, které bylo zakryté prostěradlem a pozoroval, jak se do látky vpíjí voda obarvená krví. Za ním se v hysterickém šoku třásla Veronika. To ona zavolala sanitku a potom Mirka.
Lékař před minutou vzdal oživovací pokusy a konstatoval mladíkovu smrt.
Tvrdé rysy Mirkova obličeje se ztratily……..plakal.
|