|
| |
 |
Je život jen náhoda...?
Autor: bangabasawa (Občasný) - publikováno 3.10.2000 (11:13:41), v časopise 5.10.2000
|
|  |
Je život jen náhoda…?
„PRIJED DO OLOMOUCE, DLOUHO JSME SE NEVIDELI…“, palec neobratně tancoval po klávesnici mobilního telefonu snad proto, že evoluce nevydobyla jeho schopnost opozice právě pro tuto činnost. Přes mou nešikovnost jsem se snažil poprvé použít svůj nový mobilní telefon k zaslání zprávy mému příteli Michalovi. Věděl jsem, že jednou za 14 dní projíždí na cestě domů Olomoucí a já jsem ho tímto, pro mne dosud neobvyklým způsobem, zval na návštěvu.
Ve věcech nových "výkřiků" techniky jsem byl vždy tak trochu zpátečník. Nedostávalo se mi vždy času abych se soustředil na všechny ty křiklavé reklamy, ve kterých se i ta nejzbytečnější věc stává branou a nástrojem k úspěchu u žen, v zaměstnání, v rodině a kdoví kde ještě. Snad dal Bůh, nebo jsem už příliš starý, pochopil jsem, že za úspěchem je buď štěstí, nebo kus dobře a poctivě odvedené práce. Tyto dvě sudičky jsou však z natolik odlišného těsta, že dávají vyniknout prakticky komukoliv. A co Náhoda? Hm, věřit na Náhodu je jako věřit v Boha…vždy se najde spousta argumentů, které popírají jejich existenci. Náhoda udělá z boháče chudáka a z chudáka boháče, z nešťastných šťastné, mrtvé z živých a živé z mrtvých. Už tato její nesmírná moc nutí k zamyšlení, jestli Náhoda je opravdu Náhodou, nebo snad mocí nejvyšší, tedy Bohem….
Ano, bude to Náhoda o čem chci vyprávět. Vždy mne fascinovala a okamžiky, kdy jsem se s ní mohl setkat byly prosyceny jakýmsi emocionálním vzplanutím. Vztekem, radostí, údivem. Znáte to, když potřebujete rychle odemknout byt a svazek klíčů vám nabízí ty klíče, které nehledáte, nebo někam spěcháte a jakoby vám nějaká neviditelná síla jednou zašantročila peněženku, potom zase rukavice, nebo vnukne řidiči autobusu, který je jinak přesný jako hodinky, že má jet o minutu dříve než je psáno v jízdním řádě. V takových chvílích propadá člověk bezmoci a vztek, který hledá hromosvod jako bouřkový mrak nad městem, sjede zpravidla do vašich blízkých či do neživých věcí jako například odpadkového koše a podobných, lehce zdemolovatelných předmětů. Ovšem zcela jinak tomu je v případě, že Náhoda ovlivní pozitivně náš život, či alespoň jeho nepatrnou část. V takovém případě víme zcela jistě, že úspěch je čistě naše zásluha a také to dáme najevo svému okolí. Pokud člověk vyhraje peníze či cokoliv jiného řekne: „…měl jsem štěstí!“. Jak sobecké! Vlastnit štěstí přeci nelze, to opět „jen“ Náhoda o nás škobrtla po své cestě mezi lidmi. A když jde o život? Je například záchrana života rovněž Náhodou? Má právo člověk, který se nacházel shodou okolností na místě, kde jiný bojuje o život, člověk který náhodou vhodně použije svou zdatnost, být nazýván hrdinou? Nepochybně v mnoha případech ano, ale situace o které budu vyprávět mi vnukla myšlenku, že i záchrana života může být jen nenadálá shoda okolností, kterých nás potkávají denně stovky…
Telefon mi zavrněl v ruce jako spokojený, usínající kocour a oznamoval, že moje zpráva byla doručena. Vyloudil si tím i usměv na mé tváři, protože můj kontakt s technikou byl úspěšný. Teď jsem jen nedočkavě čekal na odpověď. Netrvalo ani minutu a Michal se ozval. Znovu jsem jej pozval do Olomouce. Uvažoval nahlas, že sice projíždí Olomoucí, ale neví, zdali bude mít čas se mnou sejít. Slíbil, že když mu vše vyjde, zavolá mi, jakmile dorazí. O mé zprávě jsme nemluvili. Bylo již pozdní podzimní odpoledne, které neláká ani ven, ani nikam jinam. V pokoji bylo teplo a já si zvolil jako společnost knihu. Balzakův román byl nejvhodnější. Zápletky a intriky Luciena de Rubempré jsem tak hltal, že jsem ani nepostřehl tmu, která se pod hustými mraky usídlila dříve než bývá v tomto ročním období zvykem. Čas utíkal a já po polovině přečtené knihy stále více myslel na Michalův příjezd. Začínal jsem tušit, že nejspíše nedorazí. Byl jsem z toho rozmrzelý, neboť jsem se na něj těšil a pokoj, ač byl útulný mi začínal působit těsně. Kolem deváté hodiny večer se telefon konečně probudil a poplašeným tonem se hlásil o pozornost. Displej oznamoval Michala. Nedočkavě jsem telefon zvedl a zahrnul jsem volajícího směsí pozdravů a ironických nadávek, že takhle pozdě večer návštěvy nepřijímám. Na druhé straně bylo ticho. Znejistěl jsem.
„Michale? Jsi tam?“
„Promiňte, tady není Michal“ ozval se konečně neznámý mužský hlas.
„Aha, Michal si nechal mobil v práci, nebo si ho vyměnil, že?“ odtušil jsem, protože mi o tom několikrát vyprávěl.
„Nejspíše ne, já žádného Michala neznám…“ opět, trochu nejistě, promluvil muž na druhé straně.
„Tak s kým mluvím? Telefon mi hlásil hovor mého kamaráda…“ byl jsem netrpělivý a bylo mi trochu trapně z mých slov, kterými před chvílí počastoval neznámého.
„Myslím si, že na jménu nezáleží. My dva se asi neznáme, chtěl jsem jen…“
„Promiňte, ale jak znáte mé číslo?“
„Dnes odpoledne jsem od vás dostal textovou zprávu…tedy to jsem ještě nevěděl, že je od vás. Mám v Olomouci přítele…jestli mi rozumíte…spíš partnera. Rozešli jsme se nedávno dosti ve zlém. On sice nikdy mobilní telefon nevlastnil, ale když mi došla tato zpráva, myslel jsem, že si jej pořídil. Myslel jsem, že stejně jako mě hlodá i jej špatné svědomí…měl jsem radost…, ale to vás nezajímá…“
Seděl jsem v křesle a poslouchal jsem toho muže, který dosti neobratně vyprávěl příběh dosti nejistým hlasem. Chtěl jsem jej přerušit a hovor ukončit, ale zdál se zoufalý…
„…. Rozhodl jsem se, že mu nebudu volat zpět…to bych volal vlastně vám, že?…a pojedu za ním do Olomouce. Asi před hodinou jsem dorazil. Můj přítel byl velice překvapený…, ale, víte…, nebyl vůbec rád, že mne vidí…“
„Promiňte, já vás nechci urazit, ale nevím, proč mi to vyprávíte, omlouvám se za omyl a za problémy, které jsem vám způsobil….“ konečně jsem jej přerušil, protože jsem neměl chuť na další výlevy jeho soukromí. Přišlo mi nechutné ventilovat touto anonymní cestou své obtíže.
Naléhal však na mne dále: „…ne, počkejte, to není vše, co jsem chtěl říct. Chtěl jsem vlastně…já jsem totiž kvůli cesty do Olomouce zrušil služební cestu do Prahy. Měl jsem jet s firemním řidičem, ale poslal jsem tam místo mne svého kolegu…ehm…před chvíli mi volali z práce, že měli autonehodu. Zemřeli při ní oba…měl jsem tam být já…víte?…dopadlo by to stejně…neřídil bych! Nezlobte se, jen jsem to právě vám chtěl říct…“ Zavěsil.
Pomalu jsem svůj mobilní telefon obracel v ruce a dosti nedůvěřivě jsem se na něj díval. Slova toho muže mi vytanuly před očima jako dobře zinscenovaný film. Ještě stále jsem vše nechápal. Jak to, že se Michal ozval, když textovou zprávu vlastně nedostal? Zkontroloval jsem tedy předposlední příchozí hovor, kterým byl Michal. Již když volal jsem si všiml, že displej jeho jméno nehlásí, jen číslo. Porovnal jsem tedy číslo ze kterého volal s číslem pod kterým jsem jej měl uloženého v seznamu svého telefonu. Spletl jsem se o jedno číslo…
Byl jsem zmatený z pocitů které jsem prožíval. Tahle a spousta jiných "hraček" mohou zachránit život?! Co potom dalšího dokážou?! Po chvíli jsem se uklidnil. Vzpomněl jsem si, že jsem člověk, hříčka a výtvor přírody,…Boha! Nač se vlastně zajímat zdali mi někdo někde může zachránit život, či jej zmařit? Nač myslet na smrt nebo na život když jsem tak malý a slabý v rukou těchto mocných sil…? Vypnul jsem telefon, vzal do ruky knihu a v tichosti jsem se ztratil mezi řádky.
|
|
|
