Byl pozdní večer, osmý máj,
večerní máj, byl vraždy čas.
Krkavcův zval ku mordu hlas,
kol krypty urnový kvet háj.

Tam v koutě parku hlavy kus
a já si zpívám jarní blues.
Jen stromy tuší řídký skus,
mně rosa padá na pleš...

Vyrvaná páteř kazí vkus,
z rozteklých očí sklízíš hnus.
Když vyraženým zubem hneš,
dentista vidí trojku plus.

Mršině praskne v kůži vřed,
je nyní z červů, co masem bylo před
pohledem z důlku je rozklad krve;
je výblitkem, co bylo střevy ponejprve...

Hnis, hlen, pot, sliz a rozklad močoviny.
Běda ti, kdos chtěl v parku spát!
Snad chvíle, dvě. Smrti hnát
pak tne. A z těla hřeznou nadledviny.

Exkrementy žluklých žláz,
výpary tuků nad dějem.
Zde masový vrah byl sekáčkem mas -
nyní se naběhlým údem
prokleje...