|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tichý společník
Má černý plášť a oči šedé.
Neumí se smát a tváře má bledé.
Je to můj tichý společník.
Já ptám se ho ,proč mne stále doprovází?
Vždyť nechci a přesto mě vodí do nesnází.
Je to můj tichý společník.
Jeho oči,kruté a prázdné
stále bez přestávky mne pozorují.
Vysmívají se,nesnaž se utéct blázne,
v mé přítomnosti se štěstí nepřipojí.
Poslouchám a přitom nechci slyšet!
Stojím a přitom nechci stát!
Chtěla bych se schovat do své skrýše,
co nejdál před ním utíkat.
A tak dám se na útěk,
spíše zběsilý úprk to je,
však on není člověk
a nade mnou se vznáší,stále tu je.
Já zastavím se,těžce dýchám
a náhle se rozzlobím,
což nejsem ničím?!
"Proč?Já Tě nechci!!!" Křičím
"Proč jsi můj tichý společník?"
Upřeně se na mne zadívá
a pak se chladně ušklíbne,
možná,že se mi tím vysmívá
a víc už si mě nevšimne!
A dál se nade mnou tiše vznáší.
A já tam dál stojím,
tu otázku na rtech mám.
Svým pohledem ho prosím
"Tak odpověz!Nevím kudy kam!"
Svůj pohled na mne znovu upře.
Chladně,pohrdavě si mě měří.
"Jsem Smutek." řekne hlasem jenž řeže,
jak těžce a přitom snadno se tomu věří.
"Proč jsi se mnou?
Odejdi!Nechci Tě tu!
Chci vysvobodit mysl svou,
chci být šťastná a bez Tebe čelit světu!"
"Já nemizím na požádání,
málokdo o mně ví a málokdo mě spatří.
Já nepřicházím na pozvání,
vím,že by jsi byla šťastná radši!"
"Ale já budu!Budu!!Musím!!"
Křičím do rozplývajícího se stínu.
Je to jako když vzduch prosím,
cítím se volná,necítím vinu.
Zmizel můj tichý společník.
S novým pocitem znovu vykročím,
avšak stále divně se cítím
a náhle,zas ten hlas uslyším
"Ale já se vrátím,Ty víš,že se vrátím!"
A já vím,že bude zas se mnou,
můj tichý,nesmrtelný společník.
|
|
|