|
| |
 |
Smrtelně nemocná - konec jednoho velkého příběhu
Autor: Geraldine (Občasný) - publikováno 30.9.2000 (19:44:57), v časopise 2.10.2000
|
|  |
Na jaře se v Natáliině životě objevila postava, která jí kdysi moc ublížila.-Z Německa se vrátila její matka a chtěla si jí odvézt sebou.
"Copak si myslíš že je to jen tak?Odvézt dítě pryč?Za hranice?Celou dobu jsem jí tady vychovávala.Násilím jí odsud dostanete jen přes mou mrtvolu."
"Tak to vás asi budeme muset zabít maminko." Ozval se z kuchyně nějaký žertovný mužský hlas.Natálie se vrátila domů potichu, protože tenkrát dostala nějakou špatnou známku a nechtěla, aby o ní babička věděla.Původně chtěla rychle zaběhnout do jejího pokoje a dělat že se učí, ale tenhle rozhovor jí překazil plány.
"Copak nevíte jak je nemocná?"
"Ale mami.Nedělej mi tady hysterku.Tam co bydlíme je dobrej vzduch, určitě by jí tam bylo dobře." Teď promluvil někdo ženským hlasem.
"Ostatně si nejsem jista, jestli bys jí zvládla vůbec dobře vychovat...." Natálie dokázala rozeznat zatím jen babiččin hlas.Schválně začala dělat velký rámus, aby o ní věděli.
"Ahoj babi...." Zahlaholila do předsíně.Babička vyšla do chodby a vypadala moc unaveně. "Ahoj Natálko.Máme tady velkou věc, pojď."
Natálie šla tedy za babičkou do kuchyně a spatřila tam neznámou ženu.Nevypadala staře, rozhodně ne jako muž co byl s ní.
"Natálko, tohle je...."
"Já jsem tvoje máma Natálie." Její matka ani nenechala babičku domluvit.Roztáhla náruč a čekala, že jí tam Natálie vběhne, ale to se nestalo. "Tohle je tvůj táta." Ukázala tedy Natáliina matka na muže za ní.
"Dobrý den." Natáliin hlas zněl nesměle, ale chladně.
"No tak Natálko, jdi se přivítat s rodiči.Tak dlouho si na ně čekala.Tak je tu máš." Babička se raději dívala jinam.Nesnesla už víc pohled na její dceru i s jejím protějškem.
"Přijeli jsme si pro tebe Natálie.Vezmeme si tě k nám do Německa."
"A co babička?" Zeptala se Natálie nesměle a podívala se na její babičku, která se ještě pořád dívala do země.
"Jestli budeš chtít." Řekl otec Natálie.Na nic jiného neměli čas.Chtěli slyšet jenom ANO.Toho se však nedočkali.-Natálie ani na chvilku nezaváhala.
"Celou dobu, už od mýho narození se o mě starala babička.Všechno co jsem chtěla mi dala.Přihlásila mě na dobrou školu, dobře mě vychovala a mě s ní bylo dobře.Jestli mě vážně milujete, měli jste se tu objevit už dřív, když jsem na vás čekala.Já tu teď chci zůstat s babičkou!" Její hlas zněl přesvědčivě.
"Dobře vychovala....to vidim.Podívej se na sebe.Obarvený vlasy, na krátko, vypadáš jako kluk.Bez pochyb máš i takový chování...." Natáliina matka si nervózně zapálila cigaretu.Zjevně chtěla slyšet něco jiného, než co jí Natálie řekla.
"Pojď prosím tě.To nemá cenu." Teď se Natáliin otec ukázal krásně v celém jeho lesku.Místo toho, aby bojoval o jeho dceru se snažil co nejdříve zmizet.Bez dcery.Když nechce, tak nechce.Jaképak s tím štráchy.
"Ale to si jí řekla ty!Připravovala si jí na to už odmalička!Věděla si že si pro ní přijedeme bůhví cos jí nakukala!" Z Natáliiny matky se stala hysterka.Její muž měl co dělat, aby jí dotáhl do auta.
"Prosím tě, že ti to není jedno.Stejně jí moc času nezbývá." To bylo poslední co Natálie slyšela od jejích rodičů.Tenkrát je viděla poprvé a naposledy v životě.
Víckrát po nich už ani netoužila.
"Když ses narodila, tvoje matka byla jednak mladá a když zjistila že máš tu nemoc, tak její zájem o tebe značně klesl.I když tě pořád chtěla, už ne tak moc jako na začátku.Nakonec jí on řekl, ať tě tu nechá a dá tě do dětského domova.Byl o víc jak deset let starší...."
"To jsem si všimla...." Naty později seděla s babičkou v kuchyni a povídali si.
"Teď, když už jsi starší, chtěli si tě vzít k sobě.Nevím proč, nedokážu si představit, co by tam s tebou vyváděli...." Teď babička konečně řekla Natálii celou pravdu.Úplně celou pravdu.Bylo to sice těžké, moc jí to bolelo, ale nynější zkušenost s dcerou jí k tomu hnala, aby to udělala. "Přivezli ti dárky.Všimla sis?"
"Ne."
"Tak se na ně jdi podívat." Babička se snažila zachovat alespoň trochu pěkných vzpomínek na Natáliinu matku, ale Natálie nechtěla. "Až jindy.Teď ne." Po chvilce ticha, kdy byly slyšet jen hodiny jak tikaly na zdi řekla Natálie : "Babičko prosím tě promiň mi to všechno.Už nikdy nebudu kouřit, zlepším se ve škole a už nikdy si nebudu barvit vlasy." Natálii teď bylo líto všechno záporné co cítila k její babičce.Ta se teď probírala Natáliinými černými vlasy a říkala : "No, ale Natálko, tahle barva ti docela sluší."
Od té doby byla Natálie jako vyměněná.Moc se s námi nebavila, hlavu měla ještě pořád plnou její matky a otce.Tenkrát jí výkonnost plic klesla o něco víc než bylo obvyklé a tak s námi nemohla vůbec na žádný výlet.Do školy chodila málokdy, protože se jí pořád hůř a hůř dýchalo a ona musela trávit každou chvíli v nemocnici.Konečně pro ní našli něco, co by alespoň trochu zvýšilo její výkonnost plic.
Za měsíc, asi dva se vše zlepšilo a zase začala pravidelně chodit do školy.
Tenkrát jsme potkávali hodně nových kluků.Někteří se jí líbili a do některých byla zamilovaná.
Potom ale přišly prázdniny.-Obě jsme je trávily společně.Byly jsme na Slapech, v Prachovských skalách a také v Alpách.Tenkrát měla už dost nízkou výkonnost plic a srdce, takže nemohla dělat to, co jsem tak ráda dělala já a obě dvě jsme pro to sdílely velké nadšení.-Na Slapech se hodně plavalo, v Prachovských skalách byl něco jako horolezecký výcvik a v Alpách se lyžovalo.-Naty se ničeho z toho nemohla zúčastnit a protože mi jí bylo líto tak jsem se toho taky skoro vzdala.
Do kvarty jsme šly se silnými zážitky z prázdnin.
Natáliina výkonnost plic klesla jen na něco málo pod 40%.Všechno dělala s ohromnou námahou a všechno pro ní bylo moc obtížné.Navíc se vyčerpávala ještě více tím, že po škole chodila na nádraží, protože tam vídala kluky, co se jí zrovna strašně moc líbili.
Měla vyhlídnutého jednoho blonďáka, nosil dlouhé vlasy a měl zálibu ve středověkých zbraních.Mohl být tak o tři roky starší než ona, jenže Naty ho strašně moc milovala.Proto pořád chodila na nádraží i když věděla, jak moc jí to vyčerpává.
Tu zimu, v roce 1998 jednou šla ven bez čepice a šály.Tím, že měla špatné srdce a plíce měla i dost oslabenou imunitu.Dostala z toho tedy nějakou chřipku.Z chřipky se postupem času stal zápal plic, protože se jednou v noční košili vyklonila z okna, když zrovna sněžilo, takže si tím ještě více pohoršila.
Následkem zápalu plic jí klesla výkonnost na 26% a musela být hospitalizována do nemocnice.
Její babička to nesla hrozně špatně, protože věděla že se blíží konec.Nechtěla zase skončit sama.Když jí před dvaceti lety zemřel manžel byla osamělá.Potom, když jí utekla dcera, zbyla jí jen vnučka, o kterou teď měla přijít....
Vlastně jsme všichni věděli, že Natálie už to moc dlouho nevydrží, protože každým dnem výkonnost plic klesala a když se k tomu přidal ještě ten zápal plic, bylo všem jasné, že se lékařům už asi nepodaří Natálii uzdravit.Myslím, že Naty už tou dobou taky tušila že už s námi moc dlouho nebude.
Od té doby jsem za Naty chodila každý den.
Jednou, to jí bylo obzvláště špatně, řekla mi : "Já vim, že už tady dlouho nebudu.Udělej pro mě něco prosím....Víš jak mam ráda toho kluka.Řekni mu prosím že jsem ho strašně moc milovala." Pokoušela jsem se jí říct, že je to hloupost, že tu bude ještě dlouho, ale ona asi věděla své.Nakonec jsem jí slíbila, že za tím klukem dojdu.Bylo to pro mě příšerný.
Čekala jsem na něj na nádraží, ale protože jsem nikdy nevěděla, do kolika má, tak jsem měla strašně malou šanci, že bych ho stihla.Podařilo se mi to asi až za týden.
"Hele, já ti musím něco říct." Chytla jsem ho za loket a na jednu stranu jsem se strašně obdivovala že jsem se k tomu odhodlala, a na druhou stranu jsem se strašně bála co bude dál, protože jsem ho neznala a nedokázala jsem si představit, jak bude reagovat. "Víš, mám jednu kamarádku.Je do tebe strašně zamilovaná.Je nemocná a umírá.Chtěla jen, abych ti to řekla." A už se to rozjelo.Ten kluk nebyl zas až tak hroznej, jak jsem se obávala.Docela ho to zaujalo a chtěl vědět víc o Naty....
Asi pro ní bylo hodně velké překvapení když jsem za dva týdny od její prosby ke mně, přišla do nemocnice i s tím klukem.On se nejdřív trochu bál, ale všechno ho to strašně moc zajímalo.V nemocnici si oba dva vesele povídali, ačkoli nejdřív nevěděli o čem si budou povídat.Pak už se to dalo do pohybu.
Míla (ten kluk) potom zašel za jejím lékařem a chtěl vědět, jak na tom Naty je.On mu ale nechtěl podat žádné informace, takže Míla šel za Natáliinou babičkou.-Všechno jsme jí museli vysvětlit, jak se věci mezi Natálií a Mílou mají.
Velké zděšení pro nás bylo, když nám Natáliina babička oznámila, že Natálie má před sebou asi měsíc života.Od té doby začal Míla chodit do nemocnice mnohem častěji.Každý den tam trávil asi tak hodinu dvě.
Vždycky Naty nějak pobavil, povídali si a stali se z nich najednou dobří kamarádi.
Pár dní před tím, než Naty umřela (to jsem ještě nevěděla, že umře tak brzo) mi řekla : "Škoda že nejsem zdravá.Asi bych s Mílou chodila.Já ho strašně miluju.Jenže cítím, že už tady moc dlouho nebudu.Prosím tě, až umřu....buď s ním." Bylo to pro ní asi moc těžký tohle říct, protože Mílu vážně moc milovala a při tom věděla, že už moc dlouho nebude.Nechtěla ale, aby Míla připadl nějaký strašný holce a tak chtěla, abych s ním chodila já.Pro mě to ale bylo stejně těžký jako pro ní.Prostě jsem nemohla.
Asi o dva, nebo tři dny později mi Míla řekl, že se do Naty asi zamiloval.Zeptala jsem se ho jestli asi, nebo opravdu a on mi řekl že opravdu.Všechno to od té doby šlo strašně rychle.
Naty musela dýchat pomocí kyslíkových masek, v noci nemohla skoro vůbec spát protože neustále lapala po dechu.Asi to pro ní bylo nejtěžší co kdy zažila.
Míla usoudil, že by asi Naty neměl říkat, že jí miluje, protože už jednou nás lékař varoval že nějaký přílišný změny, velký zprávy a tak by jí mohly ještě více přitížit....
Začali jí píchat nějaký morfium nebo co, protože už skoro nemohla spát a byla strašně unavená.Už vůbec nevypadala na 15.Byla unavená, měla bledou pokožku na níž byly šedivé fleky.Dost jí pobledly oči a vlasy jí začaly trochu vypadávat.Bylo to nějakými léky co dostávala, aby se jí udělalo trochu lépe.
V tu dobu už všichni věděli, že se pomalu blíží konec a Míla jí řekl, že jí miluje.I když to vypadalo tak nějak divně, začali spolu chodit.
Za tři dny od toho, co spolu začali chodit Naty umřela.
Tenhle boj Naty vzdala po 15ti letech a čtyřech měsících.
Její babičku to dost zlomilo.Zase byla sama....
Na pohřbu se objevili i Natáliini rodiče.Byl tam i Míla a kromě Natáliiných příbuzných i její nejlepší přátelé.
Natáliini rodiče po pohřbu odjeli zpět do Německa.Její babička z toho byla pořádně smutná, protože to byl už druhý člověk kterého ztratila v jejím životě.
Co jsem ale viděla, tak asi nejhůře na tom byl Míla.Do Naty se v těch několika posledních dnech moc zamiloval, byl do ní úplně blázen.Až mě ohromilo, za jak krátkou dobu se do ní zamiloval.
Po jejím pohřbu to s ním bylo špatné.Dost špatné.Všichni jeho kamarádi se mu pokoušeli pomoct.
Nepodařilo se jim to.
Čtvrtého října by Naty bylo 17 let.
|
|
|
