ÚSMĚV

 

Konečně volná chvíle, vydechl si s úlevou Marek poté, co vyložil syna u hudební školy a zaparkoval v podzemním parkovišti obchodního centra. Široko daleko jediná možnost, kde je možné najít volné parkovací místo a za ty dvě hodiny stání neplatit. A také kde ty dvě hodiny nějak smysluplně strávit. Hned vedle hlavního vchodu návštěvníky vítá příjemná kavárna.

Zpočátku býval Marek vůči konceptu řetězcových kaváren skeptický. Měl pocit, že by jej tam měl někdo obsloužit. Navíc tác, na kterém si od pultu odnáší svoji objednávku, mu připomínal časy školních jídelen, které má už naštěstí dávno za sebou. Postupně si však uvědomil, že tenhle typ zařízení má něco do sebe. Objedná si kávu, zaplatí, posadí se a nikdo neřeší, jak dlouho tam sedí a co dělá. Nikdo se jej nechodí co pět minut ptát, jaké má ještě přání, snad aby mu dal najevo, že tam zbytečně zaclání. A když chce odejít, nemusí čekat na obsluhu, která jako z udělání zrovna nikde není k mání, aby jí zaplatil. Jenom se sebere a odejde. Zaplatí si nejen kávu, ale i možnost svobodně se rozhodnout, jak dlouho si zde pobude, co bude dělat a kdy odejde. To není málo. A co bude dělat? Číst si! Káva a knížka, to jde tak nějak dobře k sobě. Stráví si svůj vzácný volný čas po svém. Tečka!

Bez valného zájmu prošel kolem vitríny s dezerty, na sladké nemá chuť, a zadíval se na nástěnnou tabuli s nabídkou káv. Espresso? Ne, bude tu dlouho, skoro dvě hodiny, dá si něco většího. Třeba kapučíno.

„Co si dáte?“

Zpoza rohu se vynořila půvabná dívka ve stejnokroji servírky a obdařila jej úsměvem natolik okouzlujícím, až jej vyvedl z míry.

„Já…to…dám si malé kapučíno. Tady.“

„Jedno malé kapučíno tady,“ zašveholila se stále týmž úsměvem a zadala objednávku do pokladny. „Bude to všechno?“

„A…ano. Platit budu kartou,“ vykoktal Marek a málem zapomněl předložit zákaznickou kartu, aby se mu za nákup načetly body. Vyveden z rovnováhy byl natolik, že by si snad objednal cokoli, jen aby ten úsměv, jenž se mu vznášel v zorném poli, nikam nezmizel. Že oni sem vybírají ty mladý, hezký a usměvavý holky záměrně?

Zaplatil, poděkoval a posunul se podél pultu ke kávovaru, kde jej přivítala jiná slečna se stejně milým úsměvem. Sledoval její pohyby, jimiž mu chystala objednávku.

„Budete chtít na kapučíno skořici nebo čokoládu?,“ vytrhal jej ze zamyšlení. Opět ten okouzlující úsměv. Zaskočil jej natolik, že chvíli netušil, co má odpovědět.

„Eeeee…nic, děkuji.“

„Prosím.“

Vzal si šálek, přihodil na talířek sáček s cukrem a zamířil ke svému oblíbenému stolku, dnes náhodou neobsazenému, hned u prosklené stěny kavárny, odkud se nabízel výhled na náměstí s kruhovou křižovatkou uprostřed, architektonicky ztvárněnou do podoby královské koruny. Široký bulvár umožňoval průhled dál, až na panorama návrší historického centra, s charakteristickou siluetou katedrály a vedle ní stojící věže.

Koktám tady, zlobil se na sebe, jak kdyby mi bylo patnáct a ne třikrát tolik. Míval to už jako mladý kluk. Velmi se ostýchal a dívčí úsměv ho vždy připravil o schopnost racionálního uvažování. Doufal tenkrát, že jak bude spolu s věkem nabývat zkušeností, nabyde i jistoty ve vztahu k druhému pohlaví a nebude pokaždé tak komicky rozpačitý. Jenže z toho nikdy nevyrostl a poslední dobou je to snad ještě horší. Hezké děvče mu pokaždé spustí v hlavě stavidla mlhy, jež mu zastře obzor.

Starší pánové mívají slabost pro mladé dívky, vybavila se mu bezděčně věta, kterou přečetl v nějaké knize, aniž by už věděl v jaké. Znamená to snad, že stárnu? Něco takového Marka dosud ani nenapadlo. Věk si nikdy nepřipouštěl. S kamarády si stále říkají kluci. Jenže, došlo mu, takhle své vrstevníky označuje i jeho táta, jemuž je už přes sedmdesát. Kdepak, ubíhající léta jen tak neošálí. Snad je tahle rozpačitost tváří v tvář dívčímu úsměvu opravu projevem počínajícího stáří.

Co když je to ale právě naopak? Navzdory plynoucímu času mu pořád v žilách koluje krev mladíka, když tak stále podléhá kouzlu dívčích půvabů? Mladá duše ve stárnoucím těle. Druhá možnost mu byla mnohem sympatičtější. Opřel si ruku do dlaní a zasněně se zahleděl ven, skrze prosklenou stěnu kavárny do ulic města plných života.