poslední paprsky
pozlatí brod
zlatá se zatřpytí
i rybám v šupinách


V jednom místě na řece Oslavě je brod, a v svého času zde byl příležitostný přívoz. Zcela jistě v padesátých a šedesátých letech. Co se týče literárních ohlasů doby jsou tato léta například spojena s básníkem Vilémem Závadou...

Brod u Senoradskýho mlýna



Navíc období budovatelské poezie je také spojeno se jménem jiného literáta - jehož jméno snad někomu může znít podobně - kterým je Jan Zábrana. Omyl ve jméně se přihodí snadno (čehož si lze povšimnout i zde v příspěvku).


Vilém Závada

Narodil se v rodině valcíře vítkovických hutí, který padl v květnu 1915 na haličské frontě.
Třebaže rodina žila nuzně, byl Vilém Závada jako velmi schopný žák po obecné škole přijat do tercie ostravského gymnázia, kde roku 1923 maturoval. Na Filozofické fakultě UK v Praze studoval slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu a ke konci studia připojil i knihovnictví.

První Závadovy básnické kroky jsou spjaty s poetismem, ale jen tvůrčí technikou, protože jeho základní životní pocit, formovaný neradostným dětstvím a chmurným Ostravskem, se nemohl změnit veselým viděním světa.
Roku 1927 vychází básnický debut 1927 Panychida - v němž je patrný vliv poetistické imaginace, ale celkový pocit sbírky je tragický

Po ukončení studií v roce 1927 se Vilém Závada stal redaktorem nakladatelství Aventina, kde uveřejnil desítky referátů a recenzí i rozhovorů s významnými autory, např. s F. X. Šaldou, V. Vančurou a K. Čapkem.

V roce 1931 se oženil s Jaroslavou Hrejsovou, pocházející z významného evangelického rodu. Kvůli sňatku změnil i svou církevní příslušnost a z katolíka se stal členem Českobratrské církve evangelické.

Mimochodem, téhož roku Závada vydal básnickou sbírku Pašijový týden.

Vilém Závada byl členem Devětsilu, V roce 1929 získal doktorát filozofie s disertací Václav Šolc, život a dílo, později vydanou s titulem Václav Šolc, básník Prvosenek. V těchto letech také Vilém Závada navázal přátelství s básníky své generace V. Nezvalem, J. Seifertem a F. Halasem.

V roce 1933 odešel Vilém Závada do nakladatelství Melantrich a řídil Listy pro umění a kritiku až do roku 1937.

Cesta pěšky - 1937, ve sbírce jsou patrné změny v ladění veršů, apokalyptické vize rozkladu jsou převáženy hledáním nových hodnot, které nalézá v lásce k přírodě, v lidské solidaritě

Po roce 1938 začala v tvorbě převažovat tragická symbolika reagující na Mnichov, začátek okupace a válku.
Hradní věž - 1940
Povstání mrtvých - 1946

Brzy po květnu 1945 vstoupil Závada do KSČ, což se brzy odrazilo i v jeho básnické tvorbě.[ Na redaktorskou a lektorskou práci v nakladatelstvích navázal Vilém Závada dlouholetým působením v Národní a univerzitní knihovně. Řadu let byl činný ve vedení česko-venkovských spisovatelů.


V roce 1948 byl jmenován ředitelem národní a univerzitní knihovny, o rok později (1949) se této funkce vzdal. Po roce 1953 působil jako redaktor a spisovatel z povolání.

Sbírky Viléma Závady z tohoto období:
Město světla - 1950, sbírka je poplatná požadavkům na socialistickou tvorbu
Polní kvítí - 1955, je stejného zaměření jako předchozí sbírka

Šedesátá léta přinesla zvroucnění básnického projevu a obrat k zásadním otáskám lidské existence přinesly až tři závěrečné sbírky:
Jeden život - 1962
Na prahu - 1970
Živote díky - 1977

Vilém Závada skonal roku 1984 v Praze.

Jan Zábrana

Možná tedy někomu může znít podobně i jméno jiného básníka,
kterým byl Jan Zábrana - který pochází z Herálce na Vysočině,

jinak má Zábrana se Závadou řadu společných reálií, rovněž patřil do éry, kdy spisovatelé a básníci byli v hlasateli budovatelského nadšení, často byli propojeni s politikou a někdy se jim to stávalo i osudným.