„DELON“


Prý, že jsem hezký, jak Alain Delon…
plkají ženský, a furt to melou,

jenom mi nadbíhaj a dělaj vtípky,
škoda, že nevědí tyhlety pipky,

že já jsem na Duše, na vnitřní krásu,
že mě ksicht nesvede, musí mít „rasu“!

Že mám rád tajemné, ač zdáli prosté,
co maj´ svou Osobnost, nežvatlaj sprostě,

ty, co se nesmějou každičký blbině,
ty, co se nerozdaj - k večeři, po víně,

jež v blaženost uvrhne báseň je - pohádka,
ku štěstí stačí jim slovíčka přesladká,

šanson je uhrane, ne hip hop kdejaký,
netouží po prachách, mít doma pasáky,

co Duši citlivou milují, zraněnou,
láska je katarzí - nejvyšší odměnou,

co dychtí po muži hrdém i nesmělém,
bohému toužícím - PRO NI být andělem…

Ženě, jež pochopí strádání básníka,
miluje bláznivě, až srdce zajíká,

toho, co netěší obličej Delona,
city má bázlivé, však Duši pyšnou má,

ztracence v hlubinách marnosti - napohled;
v šedinách zkušenost, vždyť nebyl darmojed,

chlápka, jenž rozpozná ladnost žen - v kolenou,
za Duši chce se bít…
zdupanou - zmarněnou.