|
~ ANDĚL ~
Pláčeš...
Snad dojmuly tě verše mé,
snad trápí tě tvé mládí,
v mých básních zas se sejdeme,
zas ruka má tě „hladí“...
~
Únava tíží, pláč zkrápí dívčí tvář,
slzy tvé duši neublíží; stékají na polštář.
Však v noci snění podlehni
a na spánek se spolehni,
že odvane jak luční fén,
ta mračna, jež přináší den.
Zlou samotu, v níž zní můj hlas;
snad plamen lásky neuhas´.
Pak slza spánkem ztišelá
promění stesky v anděla.
Tvé srdce stále dýše s mým;
také to přeci znám a vím,
i já takovou tíhou děl.
Ach, nemenší jsem bolest měl...
~
Každý má svého andílka,
pro mě jím byla maminka!
Pak její ztráta nesmírná
je nejhorším, co vesmír zná!
Veselé oči anděla,
jež ve snách pomáhají žít,
v dušičce, která planěla,
probudí lásku, vrátí cit.
Neb každý smutek pomine,
ať věříš tomu nebo ne.
Pak pohlazení andělů,
jak z Nebe záchranný je člun,
do temnot lidských údělů
rozlijí světlo, záři Lun.
~
Tak zítra, Lásko, probuď smích,
má přání vyslyš - prosím, věř!
Jsem anděl tvůj na nebesích,
v objetí křídel mých se svěř!
|