Roztoče z kohoutků pustí naplno,
skrz okenní rám do tmy hodí prostěradlo.
Chybějící kus nad tekutými písky
doskočí a hlavou zašpuntuje hladinu.
Vlastní teď veškerý prostor pod obrazem:
realitu seřízlých špiček z vajec naměkko,
kde bílek kolébá a zárodečné terčíky tančí menuet;
slova se zalykají, ale prsty plavou všude kolem
v dojemné touze ještě se nezaplést…
Ale vědomí už cinká klíčem o návrat.
Odemkne zkusmo nohy a našlápne se -
jen nerozlít hlavu o schody!
Při novém východu obličeje pak luští vzkazy
ze zbytků skořápek pod očima.
|