Seděl tiše u stolu a pomalu, protože jeho pohyby byly čím dál
malátnější, upíjel z láhve vodky, která stála před ním. Jeho mysl už byla
značně zamlžená, ale přesto se odhodlal k ráznému činu. Otevřel zásuvku
stolu a vytáhl z něj nůž, kterým se otevíraly dopisy. Ano, teď už stačí
jen jedno pomalé zaříznutí a bude konec všem starostem. Pomalu uchopil
nůž do roztřesené levé ruky a přitiskl si ho k žíle na zápěstí. Potom
však, stejně náhle, jakoby vyděšen svým činem, ji zase rychle
stáhnul. Ne, to nedokážu, všude by bylo mnoho krve, to nezvládnu. Proč jen
nejde zemřít v mžiku a bez zbytečné bolesti. To by bylo tak nádherné. Už
nemá smysl, abych tu dál tak živořil. A potom, ve snaze vyjít vstříc
sladkému zapomnění, obrátil do sebe zbylý obsah láhve. Už nezbývalo
moc, aby se pohroužil do bezesného, ale o to víc uklidňujícího
spánku, když v tom zaslechl ten hlas. "Tak ty bys rád zemřel rychle a zcela bezbolestně?" Nevěděl, kde se tam ten hlas najednou vzal. Byl tím tak udiven, že se
nevzmohl na žádnou reakci. Ostatně, stejně už by ve svém stavu nedokázal
formulovat souvislou větu. Nakonec se přinutil a pomalu přikývnul. "Dobrá, to je to nejmenší. V tom ti mohu snadno pomoci." To pronesl ten
hlas. Pokusil se zvednout hlavu směrem, odkud přicházel, ale ačkoli se mu
to po velkém úsilí opravdu podařilo, nikoho neviděl. Hlas dále
pokračoval. "Chceš tedy zemřít rychle a bezbolestně?" Opět přikývnul jen s největším úsilím, ale v mysli se mu vynořila
zbloudilá myšlenka, vyvolaná vcelku oprávněnou pochybností. Nevěřil tomu
hlasu, že by mohl něco takového zařídit. "Tak ty mi nevěříš. Dobře, podívej se na tu láhev, co stojí před tebou." V tom samém okamžiku, kdy na ni upřel svůj roztěkaný pohled, se ozvala
rána a rázem místo láhve zůstal na stole jen skelný prášek. "Vidíš? A stejně rychle bys zemřel ty. A vůbec by tě to nebolelo, stalo by
se to totiž opravdu velmi rychle. Tak co ty na to?" Ohromeně zíral před sebe na to, co zbylo z láhve.A náhle se z ohromení
stala radost. Konečně se mu splní jeho velké přání. Hlas opět promluvil. "Vidím, že jsi s ukázkou spokojen. Dobrá tedy, stane se, jak si už dlouho
přeješ. Ale mám jednu podmínku. Společně s tebou ve stejném okamžiku a
stejně rychle zemře ještě někdo druhý. Na tobě je, abys toho druhého
vybral. Je to tak snadné, můžeš si vybrat kohokoli, komu přeješ, aby
zemřel. Někoho, kdo ti ublížil, ale klidně i někoho úplně jiného. Prostě
kohokoli." Tak to bylo na něj přece jen moc. On by nikdy nikomu nedokázal
ublížit. Nikdy. Sice si ve svém alkoholovém opojení neuvědomoval všechny
souvislosti, ale stejně mu bylo jedno jasné. Bylo by to, jako kdyby
nařídil, aby někoho, kdo o tom nemá ani nejmenší tušení, v jediném
okamžiku připravili o všechno, o život, o práci, o lásku, prostě o
všechno. Když si uvědomil, že sám už o většinu z toho přišel, rozplakal
se. Přece nemůžu někomu jinému způsobit to, co mě sžírá tak
neskutečně, že si již nepřeju žít. Ti, co by po tom mrtvém zůstali, by
přece nemohli za moji troufalou prosbu skoncovat se životem co
nejrychleji a nejbezbolestněji. Copak se má někdo trápit kvůli mojí
zoufalosti a beznaději? Mám právo někoho přivést do neštěstí jen
proto, že celý můj život je jediným velkým neštěstím? Ne!!! Náhle se odhodlal k ráznému činu. Proč by měl někdo trpět za jeho
bezmoc. Popadl nůž na dopisy a prudkým pohybem si jej vrazil do
srdce. Umíral rychle a s vědomím, že kvůli němu sice nikdo plakat nebude
a že nebude nikomu scházet, ale také s vědomím, že on sám nikomu
nezpůsobí bolestnou ztrátu.
|