|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Za mostem vedla cesta zatáčkou kolem šedivého domu. Vždy se odtud vyřítil vzteklý pes s věčně ochraptělým štěkotem, skákal na plot, dával najevo nenávist všem, i když jsem mu házel kousky jídla. Jediným, před kým zalezl, byl neznámý pán. Ten tudy kdysi procházel prý jako turista. Když se na něj pes vyřítil, pán zběsile a nenávistně prostrčil svou hůl k psovi, který zavyl, zakňučel a posléze zalezl do boudy. Z očí pána šlehala nenávist ke všem psům a lidem na světě, na konci hole bylo něco velmi ostrého. Říkalo se, že chodil na turistické výlety po okolí, používal na nich hůl, jakou nemá nikdo na světě, tu, jež působila psům takovou bolest, a on jí říkal Moje kouzelná. Psi se mohli samou nenávistí zbláznit, bylo to, jako když procházel ras. Z hole jsem byl zklamán jinak, domníval jsem se, že slovo kouzelný přináší něco dobrého, u něho to platilo v jiném směru tím, že párkrát dostal nafackováno a párkrát mu jinými holemi zmalovali záda, ale chodil stále,…,za čas jsme se dozvěděli, že už nikdy nepřijde, a všichni si oddechli.
Vydechl jsem úlevou také a vydal se vzhůru do kopce okolo školy. Občas nás obdarovávala svými plody rozkošatělá třešeň, z jejíž jedné větve jsem podnikal výpravy do blízkého i vzdáleného okolí. A byl jsem překvapen, když paní, která bydlela v krásné chalupě blízko nás, potkala neznámého, hezky oblečeného pána a sdělila mu, že v osm večer na obvyklém místě. strnul jsem, jak kočí zemědělského družstva sešvihal koně. vyvalil oči, když kamarád Mirek jel okolo, potkal Janu z nižší třídy, seskočil z kola, vtiskl jí polibek, naskočil a zmizel v zatáčce, přijal se smutkem zprávu, že včera zemřel pan Malý, kterému říkali všichni Zahradník, dovoloval nám, abychom si natrhali v jeho království ovoce, tak veliká a barevná jablka jsem nikde neochutnal, sledoval se zájmem dvojici manželů, ona pravila, že jde nakoupit, on prohlásil formou básně, že jde na pivo, doma, jak zarecitoval, se jejich osudy opět setkají, siločáry se protnou a oni budou v plynutí věků opět spolu.
Slezl jsem z třešně a najednou tu přede mnou stál kamarád Olda. Tak jsme kráčeli jen tak, jen tak se nám zalíbilo kopání do kamínků, a nikoli jen tak jsem málem vyrazil Oldovi zub. Nemáš tak otvírat hubu, komentoval jsem svůj výkon. Olda poté sdělil, že chystají překvapení, ztišil hlas, sestra se bude vdávat, rodiče mají nastávajícího rádi, je ochotný, rád pomůže, já ho moc nemusím, protože se rád hádá o sportech, zvláště o hokeji, prý hrál dokonce krajský přebor, když jsem ho viděl v zimě na rybníku, jak si málem přelámal hnáty, moc jsem mu nevěřil. Ale s vymalováním všech místností nám vydatně pomohl, šlo mu to jedna radost, po štaflích lezl jako opice, div neskákal, přitom mu chutnalo pivo, káva, k zelí si přidal sedm knedlíků, máma říkala, že mu vyhládlo, ať se nažere, potom rychle řekla nají.
Najednou vykouklo nesměle zpod mraků sluníčko, rozhlédlo se kolem, zamávalo a já si přál, aby chvilku zůstalo. Skákali bychom panáka, hráli na vojáky, maně jsem vzpomněl na současný svět a dva znepřátelené tábory, akorát zde vznikla otázka, koho by zastupovalo, když svítí pro všechny? Na mysli vytanuly táborové hry, pochybnosti vznikly u her s vodou. A jak bychom se domlouvali? Přes nebeské zrcadlo. Ale sluníčko asi nemělo dobrou náladu, protože se během pár vteřin opět schovalo. Měl jsem pocit, že zamávalo znovu, a má ruka pohotově vyletěla vzhůru.
Vtom za sebou slyším: koho zdravíš, vole? Otočím se a spatřím Davida, jak mě nedůvěřivě sleduje.
Zdravím slunce, chci, aby ještě chvíli svítilo, odpovídám.
A vidíš, jak to dopadlo. Za chvíli bude pršet. Jestli chceš, zdrav dál, třeba tě vyslyší. Teď mám pravdu já.
Na potvrzení jeho slov začaly padat velké kapky. My se schovali pod starou lípu u rozcestí, sledovali strnulý, překvapený a zavlažovaný život kolem sebe, bavili se vyprávěním nesmyslů, a najednou náš pohled vyletěl vzhůru. Mžikem jsme ho napodobili a stali se hosty lípy.
|
|
|