„Hádej schválně kolik?“ zeptal se mě Marek s hrdostí.
„Nemám tušení, povídej.“
„Ne, ne, ne. Jen zkus hádat“
„Dvacet pět,“ řekl jsem po krátkém přemýšlení. Trochu jsem nadsadil, abych Marka povzbudil.
„Omyl. Dvacet osm. Byla naprosto neuvěřitelná. Kdybys viděl ty tvary, padnul bys na záda. Ale já... Zachoval jsem ledový klid,“ odpověděl a přitom zvedl důležitě bradu.
„Fíha. Já ti závidím. Té mojí bylo asi něco přes šedesát.“
Marek vybuchl v hromový smích. Dlouho popadal dech, než mohl znovu mluvit.
„Tak to sis asi moc neužil co?“ spustil na mě.
„Nestálo to za moc. Nedalo se na ní ani pořádně dívat, ale co má člověk dělat. Prostě jsem to potřeboval, nemohl jsem jinak. Avšak povídala si se mnou potom pěkně.“
„Asi ti pořádně pomotala hlavu co? Ale to se dalo čekat. Šedesátnice. To je zkušeností,“ utahoval si ze mě.
Byl jsem poražen a nemohl nic dělat. Jak jsem mohl svůj výběr ovlivnit. Marek měl prostě vždycky štěstí. Sklopil jsem odevzdaně hlavu a zeptal se ho:
„A jaký to bylo s tou tvou?“
Marek zvedl vítězoslavně oči a udělal rukama lascivní gesto. Ztratil jsem veškeré sebevědomí a začal pochybovat o svém bytí na světě.
„Jdu domů,“ řekl jsem zklamaně. „Musím se ještě učit vyjmenovaná slova. Zítra píšem,“
Rozloučili jsme se a každý se rozešel na jinou stranu.
Stejnak mi ale vrtalo hlavou, jako to, že Marek dostal k třináctileté prohlídce tak krásnou sestřičku, kdežto já…
|