|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Atmospheric Manager Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 23.11.2022 (15:49:45)
|
| |
Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené...
Atmospheric Manager
„A co tady děláš ty?“ zeptal jsem se kolegy.
„Já jsem Atmospheric Manager. Nedělám nic, ale hlavně, že jsem manažer.“
Pokýval jsem hlavou a jdu po ztemnělé chodbě dál. Většina lidí odešla, zůstali jen salesáci obvolávající hot leads potenciální klienty. Někdy jsem tu přesčas do večera a mám to místo komedie na notebooku. Je to takový ze života, tohle nikdo nevymyslí, nenatočí, je to real, a ne herci za klapkou a kamerou... Skrývám se v šeru pod rozbitou zářivkou, je to tu trochu jako ve skvotu, jako kdyby právě měl začít koncert nějaké grindové kapely. Salesáci pobíhají po apokalyptickém panoptikon openstacu a jsem tu jenom já, ve stínech... In the Shadows, vybavuju si desku od Mercyful Fate, její hudbu podobající se salesáckým jednostranným hovorům, její horrorový obal podobající se celé té scenérii. Vlci z Wall street vyrazili na lov.
„Dobrý den, je tam pan Hodný?“
„Jdi do prdele čůráku!“
Potkala mě salesmanka Elka, která mě má ráda (ano, zachovala si tu schopnost přes mé projevy, čajové konvičky přes půlku kanclu a jedovaté komentáře na kolegy). Vzala mě za rameno, a obával jsem se, co zase chce. „Volala jsem nějakýmu chlapovi, prej je gambler. Říkal, že je to pro něj moc riskantní.“
Podíval jsem se jí pevně do očí a po vzoru šéfa z bývalé práce jsem jí řekl „musíme“ a významně jsem zakýval hlavou. A v duchu jsem se smál. Zašeptala, že jo, a zmizela v chodbičkách openspacu.
I venku je tma, dívám se z 23. patra dolů a připadám si tak nějak nad věcí. Neony a hvězdy. Přes světla dole nejsou vidět světla nahoře.
Dneska dělám rozhovor s manažerem. Jako jednu z otázek po něm chci životní motto, už tři týdny to z něj nemohu dostat, prej ať tam něco dodám.
Zaposlouchal jsem se opět do slov v kanceláři...
Salesman, co telefonuje potenciálním klientům, se ptá vedoucího:
„A to se mám klientům představovat jako real?“
„Jo, můžeš bejt třeba pan Real.“
V práci jsou nakonec dobrý lidi. Někdo pouští na záchodě Walls of Jericho, první desku od Helloween. To je jedna z klasik, na který jsem začínal, a je to perfektní a neopakovatelné dílo.
„JÁ NA VÁS NEKŘIČIM, ZESLABTE SI TELEFON!“ křičí do telefonu druhý salesman. Někde zespodu od podlahy se ozývá: „To nejsou lidi, to jsou klienti.“
Zase se mihla Ela, vidí, že tu ještě jsem. Ví, že to tu někdy stalkuju, možná neví proč. Asi si myslí, že jsem „mysterák“, že to tu monitoruju a že práskám na salesmany, jak jim to jde. Že vybírám lidi na vyhození a na povýšení, že do sebe lámu marketingové strategie a komunikační kreativu. „A máme je,“ zašeptal kolega z online marketingu. Má další telefony a čísla na spamy. Prolomil to. Člověk, který působil v elitní skupině hackerů.
Já nechci bejt s marketingem v pekle na Jupiteru.
Šéfová měla narozky, tak jsem jí našel v knihpoličce knížku „Elisabeth radí, jak zhubnout, být hezká a šťastná“. Zítra jí to dám anonymně a viditelně na stůl.
„Ty čísla jsou v přechodu. Už jsou starý,“ ozývá se od analytiků. Bitcoin zase padá.
Ela na mě už chvíli kouká a nic neříká. Už jsem na to přišel. Zkratka „HR“ manažerka znamená „harm reduction“. Prase aby se v tom tady vyznalo.
„Honzo, prosím pěkně, nemluv stále na tu salesman girl. Nemůžeme se tu soustředit na práci, velice děkuji,“ píplo mi ve Skype.
„Mám právo se tu bavit, s kým chci, lidé se tu běžně baví,“ kontramanipuluju.
„Ale bav se o práci, a ne stále o tvém čaji,“ pokračuje kolega v otevřeném útoku na mě (v tom Skype je 30 lidí včetně nejvyššího vedení a všichni tu komunikaci vidí a je to ventilováno bez předchozího varování).
„Mnoho lidí se tu sometimes baví o různých věcech, včetně věcí nepracovních,“ komentuji kontramanipulativně reakci.
Další reakce už není.
Ela mi řekla, ať jdu s nima na oběd, teda spíš pozdní druhou večeři, když si tu přijdu sám, jak jsem říkal. Teď nevím, jestli hájí zájmy moje, nebo ty svoje. Salesáci tu bývají tak 15–16 hodin a někdo tu i spí. Nejsou výsledky. Nejhorší je prej salovat a closovat chudý lidi. Hrozí vyhazovy. Neprodáš – nekoupíš. Nekoupím – nevyrobíš. Poptávka, nabídka, akciový trh, komodity, kryptos a kontrakty.
Jdu s Elou na tu večeři při svíčkách.
Ela se ptá, jak to tady vlastně všechno je...
„Kdyby tomu člověk rozuměl, tak bych ti to rád řekl...“ odpovídám jí. Ptá se na čísla, statistiky, měsíce, kurzy, psychologii na klienty, učí se, jak manipulovat, a přitom vím, že manipuluje i se mnou. Marketing se se salesáky nebaví. Já jsem součástí marketingu. Se mnou se marketing nebaví, protože jsem ten jedovatej čurák. Tak se bavím se salesáky, protože s marketingem se recipročně bavit nechci. Jsem tak u marketingu za ještě větší lůzu, že se bavím s lůzou, ale třeba se tu nezblázním, protože skoro po roce mohu jít aspoň s někým na oběd. Salesáci ke mně jako k šéfovi resortu vzhlížejí a smějí se mým někdy dost nedokonalým vtipům a nedokonalým příhodám ze života. Směju se taky. Když se se mnou skamarádí, možná budou mít časem lepší post, já jsem jediná spojka, jinak je to zabetonované. Ale stejně nemohu udělat nic, ani kdybych chtěl. Je to manželství z rozumu napříč firemně-sociálním statusem.
Jdeme okolo recepce. Ela se ptá recepční, která tu už trochu podřimuje:
„Kde mám spaní?“
„Jaký spaní???!!!“ obořila se na ni zmalovaná panenka recepční.
„No, mám mít rezervovanou jednačku s paní,“ vysvětluje Ela.
„Číslo 35, 9.00, středa,“ dedukuje zmakeupovaná recepční v krátké kožené sukni a celkově vyzývavě oblečená. Je to součást firemní kultury a identity i filosofie. Filosofka Marcela.
Jdem před mrakodrap do posledních nezavřených restaurací v raketovém komplexu.
„Kolega byl na mě zlej,“ svěřuje se mi Ela.
„A co ti závidí...?“ usmál jsem se nevinně.
»As Wolfs Among Sheep We Have Wandered...«
|
|