Dneska v Nuslích (( z kolekce Odposlechnuto))

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::





Dnes, v pátek 07. října t.r. jsem odpoledne seděl v tramvaji číslo 14, ve směru od Kauflandu Michle do centra.. . Cca dva metry ode mne, na plošině u jedněch ze dvou mně nejbližších dveří, stála (patrně) vietnamská žena s kočárkem; cestovala se dvěma dětmi - s holčičkou cca nanejvýš tříletou (ta, úhledně upravená do typu porcelánová (asijská) panenka způsobně seděla na sedadle), a s chlapečkem, kojencem, sedícím v tom kočárku. Chlapeček se opakovaně pouštěl do hlasitého řevu.. .







Zaujalo mne, jak svědomitě se maminka snažila jeho pláč utišit (připadalo mi, že přinejmenším z části to bylo i proto, že v poloprázdné tramvaji se svými dětmi byla jednoznačně středem pozornosti). Plastová hrkací hračka, kterou mu třásla nad kočárkem, fungovala vždy jen na několik vteřin, a pak už přestávala fungovat úplně.. . Máma mu tiše domlouvala (snad střídavě vietnamsky i česky), -říkala: Podívej!,..., a ..něco ve smyslu No snad to tak nepřeháněj, ..., a To víš, že jo,…, a Zase bude dobře, ..., atd., apod.







Profesionálně vytáhla klíče (vypadalo to, že nehodlá je takto použít po prvé) - svazek o cca deseti kusech - a ten konečně chlapce zaujal o něco více, než ta hračka. Žena svazek chlapci dokonce půjčila do kočárku, a ten přestal plakat snad i na více než minutu. Klíče svými droboučkými prstíky chvíli zaujatě probíral, ale po té nedlouhé chvilce ticha pustil onen svazek vedle sebe do kočárku (nebo se ten snad dokonce ocitl i na podlaze tramvaje, to si již nejsem jistý), a dal se do řevu znovu.







Žena znovu držela svazek ve své ruce, a vždycky, při zintenzívnění řevu, svazkem zaklinkala nad kočárkem; - udělala to asi třikrát - čtyřikrát, ale fungovalo to, podobně jako předtím s tou hračkou, na stále kratší dobu - pouze na několik sekund, přičemž ta doba se stále zkracovala.. . A pak se stalo něco, co jsem nečekal - při jednom zahrkání klíčů chlapec už vůbec řvát nepřestal, a jakoby chtěl mámě říci Neodváděj takovou hloupostí pořád pozornost od mého požadavku! najednou zavřel obě oči , a držel je, za svého hurónského řevu, nadále křečovitě zavřené (institut teatrálního zakrytí očí dlaněmi patrně ještě neovládal).. .







Máma, jak se zdálo, rezignovala.







Nevím, zda nejbližší zastávka (nuselské náměstí Bratří Synků) byla opravdu jejich plánovanou cílovou stanicí (dost bych o tom pochyboval), ale žena, i s kočárkem a dětmi, tam každopádně vystoupila (zahlédl jsem ještě, jak najednou již opět *neplačícího chlapce z kočárku bere z kočárku ven, k sobě do náruče..)







Inu, říci si o to, co opravdu chceme, patří asi k dovednostem, se kterými se již rodíme (a orientovat se na spíše na výsledek, než pouze na dojem, na hru samou, je také asi dobré)..







*nevím ovšem, jak případ pokračoval dál (samozřejmě, dětský pláč může mít spoustu i dosti vážných příčin; -měl jsem ale pocit, že máma v tomto případě tak nějak věděla, o co jde..).. .