Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Neobyčejný začátek týdne
Autor: sunny (Občasný) - publikováno 27.4.2003 (10:37:04)

Je tady zase to hnusné pondělí. Šíleně se mi nechce...ale musím vstávat! Otvírám okno a větrám. Ten nadýchaný vzduch v pokoji je nesnesitelný! Razím si to přímo do koupelny. Hrůza. To zase vypadám. Na hlavě vrabčí hnízdo, opuchlé oči a obličej otlačený od zmuchlaného polštáře. Raději vlezu do sprchy, ať se trošinku proberu. Za pět minut už se cítím jako znovu zrozená.

Tak vypadají moje krušná pondělní rána. Mírně nevyspaná po sobotním hýření a nedělním šprtáním do noci. Proč jsem šla zrovna na gympl??

Venku prší. Po takové zimě jsem v dubnu čekala lepší počasí. Natáhnu na sebe svetr, rifle, bundu, nazula boty, zamknu a mířím do našeho úžasného ústavu. Tam musím zůstat až do čtyř! Prokletí!! První čtyři hodiny přežívám úspěšně, ale s narůstající hustotou vzduchu ve třídě mi padají víčka. O volné hodině se pokouším jíst tradičně nestravitelný oběd ve školní jídelně.

Profesorka dějepisu s hustými vlnitými vlasy, tlustými brýlemi a zmalovaným obličejem vášnivě píše na tabuli téma dnešní hodiny: „Revoluční rok 1848“

Její mega pozadí se přitom třepe až se nám zvedá žaludek a její povislé „svalstvo“ na rukou připomíná rosolovitou hmotu než lidské maso a kůži. Naše mašina „Věstonická Venuše“. Místo psaní zápisu hledím  „doblba“ a čmárám si do sešitu cosi, zdaleka připomínající mého oblíbeného vítkovického hokejistu. „Verčo, nevíš za kolik zvoní?!“ Verča se ochotně podívá na hodinky. „Za deset!“ řekne potichu, snad aby ji profesorka nenapomenula…Verunka přece musí být vzorná a mít hezké známky! Obrátím oči v sloup a zakleji… Zvoní!!! Půlka dívčího osazenstva třídy se zvedá a míří přímo na WC. Zvoní!!! Kdo proboha vymyslel pětiminutové přestávky?!!

Přichází slečna Bílá v červeném svetru s bílým kosočtverečkem na hrudi! „To si musí dávat ten monogram i na svetr?!“ poznamená třídní stírač Vláďa s prořízlou hubou. Ve třídě to zašumí a každý, kdo pochopil se uchichtne. Vyzkouší si čtyři lidi a vyslechne dvě seminárky a to je konec. Její úžasný průběh hodiny. Jojo, kdysi býval zempl záživný a zajímavý s mladým krásným svalnatým Milanem se spalujícíma očima a úžasným zadkem. Ach jo…

Ve čtyři opouštím třídu, kde právě skončila konverzace v angličtině. Ono se řekne konverzace, ale za celé dvě hodiny si vyslechneme monolog Miss Lavovské, která zbožňuje znemožňování svých nebohých studentíků. Doslova se vyžívá v tom, jak je potápí. Vypadá jako čarodějnice a  lépe než v hodinách angličtiny by se se svým jednáním vyjímala coby druhá Slavíková v Nejslabší, máte padáka.

         Ani ne za čtvrt hodinky už otevírám dveře našeho bytu. Brácha klasicky u počítače od té doby, co přišel za školy. A naši jako obvykle v práci. Zvoní mobil. Mamka. Přijde v sedm. Kdo taky čekal, že dříve?! Dle jejích pokynů beru tašku a vyrážím do obchodu. Bratr mě nevnímá a na to, že by tam taky někdy mohl zajít on, jsem radši ani nepomyslela. Má holt svůj svět.

Šinu si to cestou necestou polem nepolem. Mé úchvatné bílé boty jsou najednou obaleny hnusným lepkavým bahnem. Už by taky za domem mohli nasadit trávu. Přece to nebudu do obchodu tak nemožně obcházet?!!

Koukám před sebe… pole, pár opuštěných domků a kdesi vzadu se tyčí cementárna.

Hledím doprava… rodinné domky-vily místních zbohatlíků.

Dívám se doleva… pusté sídliště, pár dětí školního věku si hraje na schovku. Asi je to pořád o tom samým jako před deseti lety, i když teď žiji v trochu jiným světě. Starším, možná vyspělejším…kdo ví?!

Dozadu za sebe nevidím…jen vím, že tam stojí šest cihlových domů a mezi nimi i ten náš. Tak tam bydlím. Už rok.

Vzhlédnu vzhůru… k nebesům…nemám křídla, ale ani nechci letět, vždyť obloha je úplně šedá, plná mraků. Dojdu na rozkopanou asfaltku a zabočím doprava směrem k sídlišti. Otírám si bahno o nejbližší patník a radši ještě procházím trávníkem.

„Kurva vole o co ti furt jde?!!“

„Se tě nikdo neprosil, polib mi!“

Míjím dva spokojeně se tvářící kamarády vypadajíce na žáky základní školy. Na druhé straně chodníku si sama vykračuje starší shrbená dáma s taškou na kolečkách, kterou vleče za sebou.

Otevřu dveře prázdné samoobsluhy s „nejširším výběrem veškerého sortimentu“.

Do košíku vhodím pár rohlíku, chleba a kousek makrely. Platím nehorázných 52,40 korun českých. Když dorazím domů, brácha je kupodivu v pokoji a učí se.

„Radku, je ti dobře?!!“ mám obavy a sahám mu rukou na čelo. „Mám hlad!Cos mi koupila??“ vyhrkne na mě rychle.

Tak to je v pohodě. Nic mu není. Nachystám mu jídlo a sedám k PC. „Nemáte žádné nové e-maily.“ Hm..takže na mě zase nikdo nemyslí. Brácha se vzteká a chce se mermomocí učit.

Beru si teda diskamana a bouchnu dveřmi rychleji, než se brácha stačí zeptat kam to vůbec mizím. Vykračuji si to pomalým tempem cestou ke Kostelíčku podbarvenou hudbou mým oblíbených Supportků.

Zpívám si:“ Please look at me, please look and see, please look and breathe, slowly and everything just gonna be fine…“ a asi dost nahlas, protože když kolem mě prochází menší obtloustlý soused středního věku s knírem, podívá se na mě s výrazem říkaje: „Seš sjetá nebo co, holka?!!“

Slušně ho pozdravím a pokračuji dále silnicí, která vede nahoru.

Takže místo rychlého odříkávání anglického textu pobrukuji jen „nanana“.

Projdu hřbitovem u Kostelíčka, šlapu do mírného kopce lesem a konečně si sednu na skálu. Pozoruji západ slunce. Říká se, že právě tady je nejlepší výhled na celé město. Tady končí všechen shon, stres a smog z města…tady začíná příroda, pohoda, klid. Když si teda odmyslím tu cementárnu.

Najednou za sebou slyším nějaké hlasy. Skupinka kluků se belhá sem nahoru.

Když mě zdálky spatří, trošku se zaseknou. „Co je, vole?! říká někdo pravděpodobně nejvíce vzadu, když mě nevidí…ostatně taky jsem k nim otočená zády.

„Nevím, někdo tu je…“snaží se šeptat zase nějaký jiný kluk.

Přijdou blíže ke mně. Po několika sekundách poznávám Mirka.

„Ježíši, čau Markéto!! Co ty tady?!“ nestačí se divit stejně tak jako já. Je pokaždé moc milý a taky velký sympaťák. Usměji se na něj. Naposledy jsem ho viděla v lednu. Kámoš mého kámoše. „To je v poho, kluci, to je Markéta. Markéto, to jsou Petr, Lukáš, Michal a Honza,“představuje mi postupně své kamarády. „Ahoj!“zdravím všechny a od každého dostanu pusu na přivítanou.

„Nedáš si s náma ??“ navrhne najednou jeden z nich, tuším, že Honza. Vybaluje zelený sáček. „Trávu?!“ zvednu obočí. „Kvalita!“ zakření se Petr. Podívám se na Mirka. Pokrčí rameny. „No..já jsem to zkoušela jen jednou..a je to více než rok!Navíc…žádné euforie jsem z toho teda neměla. Jen mě děsně bolela hlava,“vyprávím své první zážitky s marihuanou. „To se musíš naučit, holka !Časem…chce to jenom praxi,“ poučují mě kluci. Přitom mi nabízí plné sklíčko trávy.

Někde uvnitř se odehrává vnitřní boj. Mám, nemám. Co z toho budu mít?!! Jasně v životě se má zkusit všechno, ale tohle jsem už přece jednou zkoušela. Nic jsem z toho neměla. Co když to ale teď bude lepší?? Naučí mě jak se to správně dělá a …

„Ukážeš mi to?“ otočím se směrem k Mirkovi. Jenom na mě mrknul. Zrovna se začíná stmívat. Bere si „moje“ sklíčko plné marihuany do ruky, zapaluje, potahuje, tlačí to do hlavy, trošinku přitom rudne a téměř po půl minutě vypouští kouř z úst. Blaženě se usmívá.

„Tak a teď  ty!“ vybídne mě. Podává mi sklíčko, pokouším se dělat to samý jako před chvílí on..ještě jednou a znova…Točí se mi hlava, slibovaná euforie, rty mám od ucha k uchu a oči nemůžu odpoutat od Mirka. Smějeme se naprostým kravinám a já nemám ponětí, co tady vůbec vyvádím. V podstatě je mi to teď úplně jedno. Mirek mě chytne za ruku, nechává kámoše osudu a vede mě dolů z kopce ven z lesa. Mele něco o tom, že je docela dost hodin a že mě zavede raději domů, abych z toho pak neměla nějaký potíže. Téměř nevnímám jeho slova, cítím pouze jeho prsty, které se lehce dotýkají mé dlaně. Konečně dojdeme před náš dům. „Bylo to fajn.Díky.“usměji se. Z jeho pohledu se mi podlamují kolena. Byl fakt roztomilý, vyšší blonďáček s krátkýma vlasama a uhrančivýma zelenýma očima a svalnatý. No jo…

„Nemáš zač. Dobrou. Jo a jestli ti někdy vyjde chvilka…jsem u Kostelíčka tam nahoře každý den skoro pořád.“

„Dobrou.“

Vlezu pod sprchu a mizím pod peřinami. Svět se mi točí a usínám.

 

 

Alespoň jednou v týdnu jdu do školy až na devět. Úterý. Když se něco kolem osmě procitnu, doma je naprosté ticho. Všichni už jsou fuč. V klidu si ustýlám a spěchám do kuchyně, abych si udělala něco moc zdravého a dobrého na snídani. Snad bude tak start dnešního krásného slunečného rána více šťastný.

Uvařím si čaj a zapnu telku. Jím za sledování ranních pořadů.

„Válka v Iráku stále pokračuje. Americká vojska se blíží k Bagdádu… Dnes má svátek Ivana a narozeniny slaví slavný herec Tom Cruise… Přinášíme vám zprávy o dalším upálení člověka v České republice… Dopravní situace je dobrá. Na Rozvadově je čekací doba tři hodiny. Cesty jsou sjízdné… čeká nás krásný slunečný den a teploty se budou pohybovat kolem 15 stupňů Celsia. Bio číslo dva…“

Vypnu televizi. Sklízím hrnek od čaje a pro změnu pustím rádio.

„Ráno jdu ven…ze svýho bytu ven..a koukám lidi..po chodbách se toulaj..lala lalaala!“ zpívám si a v rytmu kroutím zadkem. Mizím v koupelně se trošku poupravit, naházím věci do tašky, obleču se a kolem tři čtvrtě na devět už stojím venku.

Jdu loudavým krokem až k rozcestí. Jedna cesta vede nahoru ke Kostelíčku a když se vydám doleva, dojdu do školy. Zacukají mi koutky úst, když se ohlídnu doleva a vzpomenu si na včerejšek. Asi jsem fakt trochu trhlá. Zabočím doleva…

Když se doplazím až na nahoru ke skále, cítím jen ten známý pach (nebo snad vůni?) trávy. Blížím se potichu, našlapuji na špičky, když vidím známou postavu…Mirek.

Sedí na kameni, v klidu pokuřuje a asi přivírá oči proti ostrému slunečnímu svitu. Vidím ho jen zezadu. Stojím už skoro u něj, zakryji mu oči a zašeptám mu tajemně do ucha: „Kdo je ?!“

„Hm..že by nějaký přízrak?!Lesní víla?!!“ hádá s rozvahou. Nevydržím to a začnu se smát.

„Ahoj…to jsi ty??!Já myslel, že na gymplu se normálně učíte!“ byl docela překvapen.

„Jo…na gymplu se normálně v úterý učí?!A ??“

„Jo tak…“pochopí konečně a šibalsky na mě zamrká.

„Dáš si?!“nabízí mi hulení. S díky odmítám. Včera mi to stačilo.

„Doufala jsem, že tady budeš. Vlastně jsem se ti chtěla omluvit, jestli jsem včera moc vyváděla a poděkovat, že jsi mě ve zdraví doprovodil domů.“

„Udělal jsem to rád.“ Ach jo ten jeho famózní pohled. Dívá se mi dlouze do očí a já pomalu nevím, jestli mám závratě z toho slunka nebo z něj :-)

Mlčky se oba zvedneme, projdeme se kolem hřbitova. Sedíme o kousek dál na lavičce. Vypráví mi o svým kamarádech, o problémech s rodiči, jak se chystá na výšku a pak plánuje někam úplně pryč..za vodu. Děsnej zapadákov. Taky mu povídám o sobě, co mě láká, co mě děsí a co mi udělá radost. Sluníčko krásně hřeje.

Vysvlíkám se do trička. Se zájmem mě pozoruje, ale mlčí. „Copak?!“ snažím se udělat nějaký úžasný škleb. „Líbíš se mi!“říká vážně a nehne přitom ani brvou. „Cococo...cože?!“nemůžu ze sebe zaboha vykoktat. „Jsi zhulenej!“ lehce mu připomínám. „To je sice možný, ale ještě pořád jsem si plně vědom, co ti tady teď říkám.

Radniční hodiny odbíjejí dvanáctou. Projíždí vlak směrem na Valmez.

Dívám se do země.Hřeje mě v duši a vnitřně se usmívám. Jenže Mirek to nevidí.

Obejme mě kolem ramen a líbne mě na krk.

„Promiň, ale budu muset jít…“

Líbí se mi, je moc milý, tak čemu se sakra bráním?! Počkám..jo,večer!

Vytahuji z tašky propisku, půjčuji si jeho dlaň a na hřbet píši své telefonní číslo.

„Dneska v sedm večer u Račího potoka. Víš kde, že jo?!“ Přikyvuje.

„No a kdyby ti do toho něco vlezlo, tak..zavolej.“

„Budu tam. Těším se. Ahoj!“

Ještě mu zamávám…

 

Když několik minut po sedmé dorazím na místo srazu, nikdo tam na mě nečeká. Ani nezavolal, takže je docela divné, proč tady zatím není. No nic, počkám ještě chvilku, třeba se jenom malinko zdržel.

Půl osmé a Mirek nikde. Nechápu to. Asi to byl fakt laciný vtip. Se teď někde dobře baví, možná mě pozoruje. A já kráva jsem si myslela, že by z toho něco mohlo být…já blbá jsem si snad myslela, že by mě měl rád.

Jdu loudavým krokem pomalu domů. Když přecházím cestu, míjí mě houkající záchranka. Jsem na sebe naštvaná, protože pořád dokážu být tak naivní.

         Když se kolem půl deváté chystám jít spát, zničená dnešním dnem po vysvětlování svým rodičům, že mi bylo dopoledne nějak divně, proto jsem nešla do školy…taky po té události s Mirkem, zvoní můj mobil.

„Dobrý den, prosím Vás znáte Miroslava Pavlíčka?“ ozve se neznámý hlas ženy v přibližně stejném věku jako moje mamka.

„Ano, znám, proč?!“ bohužel teda, dodám si pro sebe.

„Mohu se zeptat na vaše jméno?“ říká opět ženský hlas.

„Markéta Langerová. Co si přejete?!“ odpovídám už naléhavě.

„Jsem z policie České republiky. A musím vám oznámit, že Mirek Pavlíček byl dnes sražen osobním autem, které jelo značně vysokou rychlostí. A…podlehl,“ říká žena od policie pomalu a soustředěně.

„Proboha…“ začnu zhluboka dýchat a raději se posadím na postel. Z očí se mi začínají kutálet slzy jako hrachy.

„Na jeho pravé ruce bylo tučně napsáno vaše číslo, proto jsme vás informovali. Stalo se to před sedmou hodinou. Pokud si budete přát dozvědět se více, obraťte se na policejní stanici,“ dodává později.

Pokládám mobil. Lehnu si na postel. Brečím. Umřel a já mu nestačila říct, že ho mám ráda. I když jsem měla příležitost…

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Miroslav Langer (Občasný) - 27.4.2003 >

Proč tady všichni hrdinové umírají, přejeti autem, vyskočením z okna nebo bůh ví jak?

 

První polovina přináší neuvěřitelné množství typů - bohužel všechno jsou jen černobílé typy. Tlustá učitelka, matka, která chodí pozdě, nejzajímavější učitel byl svalnatý zeměpisák Milan - a nový přítel: vysoký štíhlý blonďák. Stejně typizované jsou sídliště, cementárna, jídelna, kde špatně vaří...

 

Konec mě napadl ve chvíli, když se neukázal. Jasný to bylo u sanitky. To to teda dost dlouho ještě pokračovalo.

 

No, nejhorší na tom je, že snad ti středoškoláci opravdu vidí své okolí takhle - tlustá učitelka, matka, která chodí pozdě, svalnatý zeměpisák. V tom smyslu je to napsané dobře. Tedy - o to hůř...


Body: 3
<reagovat 
Kelly (Občasný) - 28.4.2003 > tak v půlce jsem to vzdala - zdlouhavé, rozvleklé, šablonovité jak slohovka...
Body: 1
<reagovat 
čtenář hynekolog - 30.4.2003 > nebudu hodnotit to jak je to psany, k tomu uz bylo receno dost. spis fakt nechapu proc si sla na ten gympl? nechci delat kazani ale do skoly se chodi proto aby ses neco naucila... ja sem v sedmicce na gymplu, a toto uz sem davno pochopil, do skoly se tesim. tohle mirne (rozumej: hodne) zavani zakladkou...
<reagovat 
 sunny (Občasný) - 30.4.2003 > čtenář> 

kazdej tu skolu vidi holt jinak ze?!!

uprimne diky za uzasnou kritiku! Ze jsi mi tam nehodil nejakou tu ctverku???


<reagovat 
MZF (Občasný) - 3.5.2003 > Že by soused střeního věku říkal, jestli jsi sjetá, mi přijde trochu moc ale jinak docela i průměr. První půlka je tak na 3, druhá (když vypustím konec) za 2. Vážně jsem na vážkách jako ještě nikdy, co dát. Ale asi spíš to má blíže k průměru...
Body: 1
<reagovat 
čtenář sun - 5.5.2003 > hmm...takovy obycejny pohled na obycejne veci. Pomerne dlouhe, ale cetl jsem az do konce. Docela se mi to libilo. Jen by me zajimalo, jestli je ten konec zalozeny na pravdive udalosti.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter