Prolog

Dobyvatelé se vrátili zpět do Říma,

Kočovníci postavili své domovy,

Křižáci se obrátili k pohanství,

Had pátral po rajské zahradě.

Lidstvo se vrátilo do svého zámotku,

Lidstvo letělo zpět k měsíčnímu prachu,

Bílý dům se rozpadl v korálový útes,

Jako tanečnice, co vstoupí na list vodní lilie.

Všechno je na začátku,

Faraónové vražděni svými syny,

A Bůh se dobrotivě vrací do města Babylonu.

I.

Oživlé vesmírné smetí se snaží tě přivést k šílenství, přivést tvou krev do varu, tvůj pot do řečišť strachu. Veškeré planety na orbitální dráze kolem tvé duše, čekání na srážku, výpočty drah letu, pravděpodobnosti s desetinou čárkou v nedohlednu v poušti samých nul.

Hloupé karikatury němých tváří na bavlněném plátně si pohrávají s mrtvolným pohybem vesmíru, jak jej zpomalit? Ani tvůj stvořitel není schopen vytlačit ty noční můry z hvězd a planet. Armagedon v klidu setrvá do dalšího dne.

II.

Měl bys odpustit všem, co mají srdce z kamene, měl bys odpustit všem, co nemají možnost odporu, měl bys odpustit všem myšlenky, že tvá láska není pravá, měl bys odpustit všem jejich nelásku, měl bys odpustit všem, co neotevřeli dveře, které k tobě vedou, měl bys odpustit všem myšlenky na tvou nenávist, když je trestáš.

Intermezzo

Jsi tak osamocený, avšak ničí to jen ostatní, své syny utápíš v bolesti, rozléváš oheň, oháníš se ocelí, abys vyplnil černé díry svého svědomí ještě černějšími ranami, se snem, že odtrhneš svou duši vesmíru. Vždycky chladný navenek, uvnitř umrznut, řítící se do vln ohně.

III.

Tak se zastav na chvíli ve svém vesmíru a nechť planety dále rotují okolo slunce, nesnaž se vzlétnout, když tvé nohy se stále země dotýkají a každý pokus tě stojí pád, sedřená kolena a lokty a tisíce nadějí. Tiše se smiř, že jsi jen kořistí v tomto vesmíru, který tě znechuceně pomalu požírá.

IV.

Vždy se uč z dějin, chyby se stále opakují, jen místa, okolnosti a lidé se mění. Ujisti se, že znovu děláš ty samé chyby a najdeš svůj stříbrný kruh omylů, co tě škrtí a zase vzkříší. Nehledej v tom boží tvář zahalenou v černém sametu, i kdyby vesmírná obloha byla poseta andělskými hologramy.

Epilog

Prožil jsem si to již milióny let před tebou,

Zdálo se, že všichni démoni vesmíru

Natahují mou duši na skřipec věčnosti,

Vím, že je příliš pozdě k lítosti,

Vše se už odehrálo,

Ale tak jako Slunce patří k ránu,

Ty patříš k zemi i k vesmíru.