Štědrý den, jídelna středostavovské rodiny. Matka nese podnos s pečeným krocanem na již pečlivě prostřený stůl a svolává děti i manžela k jídlu. Podnos s krocanem doplňuje omáčkovníkem s brusinkovou omáčkou a na dalším talíři přináší pečené brambory, dále pak také velkou mísu s bramborovou polévkou. Dezert – dýňový koláč – ještě čeká v troubě, aby nevychladl. Mezitím se slítne manžel s dvěma dětmi a usedají ke stolu. Matka ještě stojí a všechny tři zpraží pohledem.

„Podle etiketa žena usedá první. Ani nemluvím o tom, že mi máš odsunout židli, Johne, “ pronese a snaží se skrýt své rozčarování.

Ostatní stolovníci se na sebe podívají a raději matce vyhoví a postaví se. Manžel pomůže usednout a pak si i s dětmi sedne také. Všichni si na klín položí plátěné ubrousky. Sedmiletý syn se začne sápat po pečených bramborech, jeden si nacpe do pusy a sahá po dalším. Matka ho klepne po ruce, až se dítě bouchne o stůl.

„No to snad nemyslíš vážně!“ vzteká se matka „Ty jíš hlavní jídlo před polévkou? A vůbec, můžeš začít jíst až tehdy, kdy mají všichni naservírované jídlo!“

Syn otráveně protočí očima. Manžel se tedy ujme nalévání polévky. Když je nalito, všichni pozorně čekají na pomyslný tichý souhlas matky k jídlu, aby náhodou nezačali dříve, než mají, a nebylo zase drama. Jak mylná ale byla dceřina představa, že už bude klid, když při dojídání polévky naklonila talíř k sobě! Registrovala však matčino významné nadechnutí se, a tak talíř raději odklonila na druhou stranu.

Když je polévka snědena, manžel se chopí porcování krocana, matka ho zalévá omáčkou a děti servírují pečené brambory. Po rozdělení porcí všichni usedají a dávají pozor na to, aby si jako první sedla matka, protože se už prokristapána chtějí v klidu najíst. Malý syn bere do ruky dezertní vidličku.

„Takhle by to teda nešlo!“ křikne matka, div ji netrefí pepka.

Dítě leknutím vidličku upustí.

„Vidličku na hlavní chod máš nalevo od talíře! Nad talíř se dávají dezertní příbory!“

Dítěti už už cuká brada a málem se rozbrečí, ale snaží se to zadržet a vezme do ruky tu „správnou“ vidličku.

„A mezi každým soustem se používá ubrousek, nezapomeňte na to!“ preventivně varuje matka.

Malý syn ji tedy poslechne, ale ubrousek mu po utření úst spadne na zem, tak se tedy ohne a sebere ho. Matka zrudne vztekem, zvedne se ze židle a napaří nebohému dítěti pohlavek tak velký, až se dětská hlavička málem zaboří do krocana na talíři.

„Co ti spadne na zem, to se nezvedá. Máš si říct o nový ubrousek,“ napomene ho matka a hbitě mu přinese nový ubrousek.

Ani si nestačí sednout zpět na své místo, když vtom vidí, že manžel se opírá lokty o stůl. Dnešní večeře očividně nebude pokojná pro nikoho z této rodiny. Matka mu vlepí takovou facku, že muži až vylétne sousto z pusy.

„Jau! Za co to bylo?“ ptá se a sahá si na horkou tvář.

„Ty lokty...“ procedí matka mezi zuby „Lokty nepatří na stůl.“

Manžel nevěřícně zakroutí hlavou, ale chce se už konečně normálně najíst, a tak manželčin požadavek splní. Když je dojedeno, začíná se servírovat dezert. Všichni kromě matky by ho snad i oželili, jen aby už nemuseli pokračovat v tomto zvráceném způsobu večeře. Porce dýňového koláče je už na talířích všech členů rodiny. Matka bere do ruky dezertní vidličku a chystá se jíst. V tom ale slyší, jak si dcera vcelku potichu krkne a koutkem oka vidí, jak manžel bere sklenici s vínem ne za stopku, ale za její vrchní část. V matce to vře vzteky, celá zrudla a už se nedokáže ovládat. Zvedne se od stolu, jde ke kuchyňské lince, otevře šuplík a vyndává z něj pistoli. Všechny tři účastníky večeře srazí třemi ranami k zemi a nechá je tam svíjet se ve smrtelných křečích a vydávat poslední heky a vzdechy. Všude je spousta krve.

Matka vrací zbraň zpět na její místo a usedá zas ke stolu, na třetinu sedáku židle. O stůl má opřená pouze zápěstí, lokty má u těla a mezi každým soustem dýňového koláče si pečlivě otírá ústa ubrouskem a dává ho vždy zpět na klín. Upíjí a sklenici s vínem pokládá vždy na pravé místo. Po tváři matce teče krůpěj něčí krve, ale i když ji lechtá, tak ji ignoruje, protože ve společnosti se sluší dělat, jako že se nic nestalo, a na nehodu se nemá upozorňovat.