|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„Dlouho jsem neměl radost, jako mám teď. Přiznám se, že jsem si podvědomě zařídil tento víkend beze všech povinností. Co říkáte ještě dnes výletu do národního parku Nikko, který sami Japonci nazývají drahokamem přírodní krásy?“
Zářila jsem. Odjížděli jsme během chvíle. Stále jsme si měli co povídat. Jan mi vypravoval o Japonsku, já byla neustále v údivu a občas se zmínila o domově, srovnávala, což v mém společníkovi vyvolávalo občas úsměv a občas údiv. V Nikko jsme navštívili pětiúrovňovou pagodu Toshibu Shrine, mauzoleum prvního šóguna Tokugawy a prohlédly si precizní umění japonských umělců 17. století. Projeli 20 zatáčkami pojmenovanými prvními znaky japonské abecedy. Jan mě učil Japonsky vyslovovat, já měla pocit, že mi jazyk dřevění a ne a ne pochytit správnou intonaci. Oba jsme se smáli mé neobratnosti, mlsali jsme japonské cukrovinky, které se mimochodem vyznačují tím, že se po nich netloustne. Doopravdy, Japonci při jejich výrobě používají mořské řasy a různé mně neznámé přísady, které okolo známých kalorií jen lehce prošly. Dodnes mám v paměti všechny ty zážitky, jakoby se odehrály včera. Nechápu, jak jsme to všechno mohli stihnout, ale cítila jsem takovou euforii, že nic nebylo nemožné. Nakonec jsme dorazili k vodopádu Kegon, který padá z výše 100 metrů do zelenkavých vod jezera Čúzendži a který je počítán k 3 nejkrásnějším vodopádům na světě.
Zlákalo mě to. To kouzlo padající perlivé vody, její síla, a průzračná čistota. Stojím úplně nahá pod vodopádem, energie kapek, řítících se na mou hlavu mi proniká celým tělem. Impulsy tříštících se vodní pěny mě předávají umění magie okamžiku. Mám pocit, že toto je prvopočátek života. Natahuji k tobě ruku a lákám tě do vodního labirintu. Pojď, budu ti vyprávět o vůni vodopádu, o jeho hravosti. Vezmu tě za ruku a projedeme spolu tou vodní tříští, stačí jen chtít a podat mi ruku, víš to? Ta padající masa vody a její burácivý řev mě zcela opila svým kouzlem. Vidíš tu mlžnou vodní stěnu, která je všude okolo? Voní po touze a po neznámu. Vodní tříšť. Za chvíli ji prostoupí poslední sluneční paprsek a pomaluje ji duhovou barvou. Paleta neuvěřitelných snových barev v tónech mlžného oparu.
Zabalíme se do té osušky, kterou náhodou objevím ve své cestovní kabele oba a znavení krásou se stulíme dole u paty vodopádu a budeme pronikat příběhem, který vodopád vypráví. Znáš ho? Nebo ještě ne? Příběh vodopádu je nekonečný a neuvěřitelný, dej si pozor, aby tě neobloudil svou výřečností.. Mě se to stalo, vodopád mě ovládl a já jsem nyní jeho součást.
Mé představy se rozeběhly po úzké cestičce k jezeru Čúzendži a já se jen usmívala. Tys chtěl vědět, na co právě myslím, a já ti začala vyprávět. Najednou jsem ucítila, že mou ruku svírá tvá dlaň. Mým celým tělem stoupala tvá horkost a já věděla, že jsem tě hledala celý svůj dosavadní život. Najednou jsem chápala smysl toho, co včera bylo jen pocitem. V hlavě se mi rozcinkaly na poplach rolničky zmatku a já věděla, že jsem nikdy v životě neslyšela krásnější zvonění.. Zvonění na poplach..
Zašeptal jsi jen: „Ženské srdce je jako hluboká tůň pod vodopádem Kegon, která je plná neuvěřitelných tajemství, víš to zase ty?“
Ten večer jsem se již v Shinjuku v New city hotel nedívala se smíšenými pocity za odcházejícím mužem. Zcela přirozeně vstoupil do mého pokoje a do mého života. Já se probudila v katedrále snů. Touhou mi narostla křídla a já vzlétla až do síně pocitů Života. Sladké vábení hvězdné oblohy ve mně rozehrálo smutné nokturno pozvolna odcházející samoty. Má hvězdná Galaxie je tu ale právě teď. Tančím tou svou Galaxií, střevíčky poseté hvězdným prachem a v očích odlesky vzpomínek, touhy.. Ovládá mě vůně divokého tymiánu a vzpomínky na zítřek. |
|
|