Zabila jsem!
Vraždy se mi hrozně příčí. Z vrahů se mi zvedá žaludek Je nelidské někoho úmyslně zabít! Je nelidské o tom psát...
Jenže ty nevíš, co je to nejistota! Kdybys nevěděl, kde je teď tvoje holka, kdybys netušil, co dělá a proč, co vlastně chce, jaká je, o co jí jde. Byl bys nervózní a zešílel bys. Já vím, o čem mluvím.
Šílím z toho.
Krvácím.
Miluji.
Zabila jsem.
Škoda, že to tak nešťastně skončilo. Všechno mohlo být jinak. Mnohem krásnější, jasnější, čitelnější. Ale nechtěl jsi. Vlastně jsem se tě ani neptala, ale nechtěl bys, věř mi.
Nevěřil jsi, že tě zabiju, viď? Když jsi mě tam viděl nad sebou stát, s takovým morbidním výrazem...netušils. Nemohls vědět, že jsem toho schopná.Teď už to víš, aniž bys o to nějak zvlášť stál.
Ospravedlňuji se. Poníženě lituji. Mrzí mě to. Ale říkám to jen tak. Neveřejně. Pro sebe.
Zabila jsem.
Bála jsem se. Vážně jsem se bála. Ale moje ruka byla pevná. Unesla tu zvláštní tíhu toho strachu. Té bolesti. Té smrti.
Měsíc zvláštně svítil. Možná, že svítil normálně, ale vnímala jsem ho jinak. Kdo ví?
Bála jsem se tvých očí. Naštěstí jsi byl v tu chvíli otočen. Nikdy bych k tobě nedošla, kdyby ses díval, jak jdu k tobě. Poznal bys, co s tebou zamýšlím. Dal by sis šanci. Šanci změnit to. Zarazit to.
Podíval ses pozdě. Přesněji řečeno, v tu dobu, kdy jsem už byla pevně rozhodnuta. Snad první rozhodnutí v mém životě, dotažené do konce. A to doslova. Přesvědčení skoncovat s tím vším, co se mi teď, během té chvilky, kdy ses ke mě otáčel čelem, mihotaly před očima. Viděla jsem naráz minulosti i přítomnost. Věděla jsem přesně, odkud to je a za malý okamžik jsem viděla jen jeden jediný obraz. Obraz ze všech nejkrutější a nejnelidštější. Obraz místo tisíců slov. Vidina, představa, fata morgána, neskutečnost, neviditelnost...pravdivost.
Zabila jsem!
Kriste pane! Je mi špatně. Co jsem to udělala!?
Kdybyste slyšeli ten zvuk... bylo by vám také špatně. Ten zvuk, když měl probodnuté hrdlo...jako když myjete okna a třete hadr o sklo. ( už asi nikdy nebudu mýt okna ). To skřípání se mi zarylo hluboko do mozku. Běhá mi mráz po zádech. Kolena se třesou.
Co teď? Co s tím? Ušpinila jsem se. Jsem od krve. Hnusná, hustá, teplá krev. Běhám po místnosti, jako idiot. Ke dveřím, k oknu. Všude zanechávám stopy. Nemám ponětí, co mám dělat. Už je mi ale vážně špatně. Chce se mi zvracet. Brečet!
Malá špetka nenávisti. Trocha nechutnosti. Najednou ses mi tak vybavil. Mám tě ještě ráda?? Nejsem si jistá. Vím ale, že se nikdy nezbavím té doby, kdy jsem tě ráda měla. A minulosti se nemůžu zbavit a proto bohužel musím vyřadit ze svého života něco, co s ní souvisí, nějakou jinou vnější okolnost, která jí zprostředkovává. A udělala jsem to.
Zabila jsem!!
Přiznávám se, ale naštěstí mi to nikdo nevěří. Vždycky, když mluvím pravdu, nikdo mi nevěří. A teď poprvé mi to nevadí. Jsem na svobodě. Nemyslím, že bych vězení nepřežila. Všechno na světě se dá přežít, na všechno se dá zvyknout. Všemu se dá čelit. Ne každý to dokáže, ne všichni to umí.
Budeš mi chybět, ale to ostatně vždycky. Takže se vlastně ani nic nezmění. Neměla jsem tě předtím, nebudu tě mít ani teď. Ale s tím rozdílem, že těď už nebude existovat ani ta sebemenší naděje, že budeš se mnu. A když není naděje, není ani čeho litovat. Cos to taky mohl mít za život, když jsi nebyl se mnou. Já dokážu věcí. Jako nedávno...
Zabila jsem...
|