OSFALD
Ten den šlo všechno na levačku. Jakub vstal až kolem poledne- dřív se mu to prostě nepovedlo. Ležel v posteli naznak a hleděl do stropu, a kdykoli se už už chystal vstát, napadlo ho, jestli opravdu chce, a během několika dalších minut, kdy řešil dilema vstát / nevstát, zase zapomněl, co chtěl vlastně dělat.
Bylo mu zima, a taky smutno. Smutno po sobě kdysi. Připadal si cizí a nevlastní, patřil všem a všemu okolo, byl trochu tohohle pokoje, trochu i toho vedlejšího, zrovna tak patřil své matce a o něco míň té staré ženské odnaproti, a vůbec ze všeho nejmíň patřil... umíral.
Pozvolna a tiše na špinavém prostěradle uprostřed dočista bílé místnosti...
K obědu si udělal míchaná vajíčka (bez cibule, kterou doma neměl, což ho rozteskňovalo), a pak se šel projít ke kontejneru s pytlem odpadků v jedné a klecí s Osfaldem v druhé ruce.
Křeček pobíhal v kleci jako šílenec a zběsile kvičel, snad něco tušil.
Když ho pak pustil ven mezi popelnice, ani se na Jakuba nepodíval a dal si záležet na hodně uraženém výrazu. Odcupital neznámo kam a Jakub skoro ani nelitoval. Jenže pak mu došlo, že... Osfald taky umře. Začal zběsile hrabat mezi hromadami odpadků, hledal toho malýho hajzla, snad aby v tom nebyl tak sám... Nepěkně se pořezal o špinavé sklíčko a začala mu týct krev. Bojoval s papírky a lahvemi, s obaly od nanuků a všude zanechával červené stopy. Snad životní poselství malýmu Osfaldovi, kterej se mezitím v rohu u betonové tvárnice pustil do jedu na krysy...
Našel ho až po pár hodinách, bylo už pozdě. Osfald ležel u dvířek do své pitomé klece. Nechal ho tam a odešel si umýt zkrvavené ruce.
V pět ho Matouš čekal u muzea. Samozřejmě, že tam Jakub nešel. Neměl výčitky. Z tohohle ne.
Koupil si dvě krabice červenýho vína a proseděl odpoledne u okna v kuchyni. Večer pak šel sesbírat prádlo (trenýrky a pyžamo) na balkónek v mezipatře.
Zrovna, když vracel kolíčky do krabice s nápisem „kolíčky“, zaslechl zamňaučení jakési kočky. Napadlo ho, jestli si třeba jedna z těch šikmookých osobností nepochutnává na tělíčku ubožáčka Osfalda...
***
Jo, musel si to přiznat- Osfald mu začínal chybět. Ten jeho tupě přátelský výraz, jeho věčné urážení a trapně hysterické scény, když mu zapomněl doplnit napáječku...
K desáté večer si Jakub trošku osolil ránu po sklíčku, aby zkusil, jak moc to bolí. Bolelo. Pak si představil sevřený krk a stažený žaludek po požití jedu. Další půlhodinu strávil v předklonu nad záchodovou mísou. Mezi zbytky stráveného chleba a rýže rozeznával spousty malých Osfaldů a Osfaldíků.
***
Venku byla zima a foukalo. U klece křečíka nenašel. Snad zmizel (společně se zbytky salámu, plesnivýho chleba a nahnilých pánečkových zásad) ve střevech některé z těch zasraných koček... |