„Nepotřebujete spát. Potřeba
spánku je fáma. Že potřebujete spát 8 hodin denně? Blbost! Že
potřebujete spát alespoň 5 hodin denně? Kravina! Chcete počítat
ovečky nebo bankovky? Prodejte ještě dnes svoji postel a staňte se
produktivnějším členem naší společnosti!“ - hlásá inzerát
nalípnutej na sloupu pouličního osvětlení, kolem kterýho zrovna
procházim . V dolní části tohohle inzerátu je nápis „Chcete
zjistit, jak přestat spát? Zavolejte na tohle číslo!“ s
nastřihnutýma proužkama s telefonním číslem ve spodu papíru. Na
papíře řve nápis velkym červenym tučnym písmem „LEVNĚ“ s
hvězdičkou, pod kterou je níž malym sotva čitelnym písmem doplněno „z
pohledu bohatých zákazníků“. Těchhle inzerátů se objevilo po
našem městě v poslední době několik a, aspoň soudě dle utrhanejch
papírků s číslem, je o tenhle kurz velkej zájem. Vlastně to ale v
dnešní době dává docela smysl – na co přeci spát, když tim nic
nevyděláte, neuděláte si konexe s lidma z jinejch korporátů,
nezískáte podíl na akciích, neuzavřete obchod.
Vlezu do vchodovejch dveří bytovky, kde
bydlim ještě s matkou, otcem a bráchou. Když vcházim do bytu, vidim
členy svý rodiny sesedlý v obýváku kolem televize. Televize je
autorita, od který se čerpá moudrost. Televize je zdroj šamanskýho
vědění. Seděj před ní v půlkruhu, na tváři jim problikávaj
různobarevný světla. Skoro ani nemrkaj, rty jemně pootevřený. Vejdu
do obýváku a posadim se vedle nich. Pociťuju, že tu je nějaká divná,
hustá atmosféra. Čekám, že každou chvíli někdo něco nepříjemnýho
řekne a taky že jo.
„Tatínek našel u tebe v pokoji
nějaký papírky,“ začne matka.
No jo. Už několik měsíců mikrodávkuju
LSD. Je to můj vypořádávací mechanismus s duchem týhle doby.
„Spláchli jsme ti to svinstvo do
záchoda,“ dodá otec.
„Já vůbec nechápu, jak do sebe
můžeš cpát takový škodliviny. Ničíš si zdraví!“ moralizuje
matka a popotáhne z cigarety.
„Maminka má pravdu, měl bys ten
hnus přestat brát,“ přidá se otec a přihne si ze skleničky
tvrdýho.
„Seš feťák, Adame, obyčejnej
feťák,“ okomentuje situaci brácha a zapije tabletku Valia
energy drinkem.
Legální destrukce se vyzdvihuje nad
nelegální konstrukci. Tyhle lidi si řikaj „obyčejný lidi“.
Nejspíš jim ani pod Damoklovým mečem smrti nedojde, co je doopravdy
důležitý. A to je směšnýa smutný zároveň.
Radši jdu do svýho pokoje a jdu na
internet. Blikne na mě reklama na nějaký rádio, který zprostředkovává
přímej přenos z lesa. Klikám na „tohle nechci vidět“, ale
reklama nezmízí, jen se změní na inzerci s kachničkama ve svatebním
oblečení a s nápisem „Právě dnes vám může pár kaček upevnit
vztah“.
Usuzuju, že tohle asi nebude ta pravá
platforma pro relax, a tak se jdu radši do města najíst. Jdu kolem
jednoho vietnamskýho bistra, odkud to sice pěkně voní, ale nešel bych
tam ani omylem. O kuchařích z týhle restaurace se totiž proslýchá, že
do nudlí hážou opium, aby se zákazníci stali jejich závislý a chodili
k nim na ty nudle pravidelně a častějš. Zákazníci si budou myslet, že
jsou ty nudle tak výborný, ale ve skutečnosti budou mít těžkou
fyzickou závislost na opiu.
Do zdejšího veganskýho bistra taky
nemůžu, protože je veřejnym tajemstvím, že se jeho zaměstnanci bavěj
živym přenosem z toalet. Do tohohle bistra tak chodí už jen pár lidí,
ale ani ne tak kvůli jídlu, ale kvůli tomu, že z určitejch důvodů
právě chtěj, aby je někdo sledoval při vykonávání potřeby.
Zapadnu do nejbližšího fastfoodu, o
kterym zatím nekolujou žádný zvěsti. Za pultem vidim ke mně zády
otočenou slečnu v džínový bundě. Má na ní nápis „fuck the
system“ a nažehlovačky s logama Facebooku, Instagramu, Mekáče,
KFCčka, Adidasu, Coca Coly a Burger Kingu. Uznávám, že tady úplně
správně taky nejsem, a tak radši rychle vypadnu.
Jdu do sadu a natrhám si pár švestek.
Tady mě nikdo nijak podprahově neovliňuje, nemanipuluje, nenabízí
prášky proti stárnutí, vykrajovátka na cukroví ve tvaru Karla Marxe
ani dildo, do kterýho se dá vložit popel nebožtíka.
|