Existuju. Nežiju. Předstírám, že
dejchám, protože zvedání a klesání hrudníku je prej přirozený a mý
lidský kolegové se se mnou díky tomu cejtěj tak nějak víc pohodlně.
Zdám se, že jsem jeden z nich. Ale ve skutečnosti jsem android. Když
se dotknete mojí ruky, ucejtíte sice teplo, ale to je ve přitom jen
jedna z mejch předem naprogramovanejch vlastností. Když mě říznete,
vyteče mi sice krev, ale když říznete dostatečně hluboko, uvidíte
svazky kabelů. Vypadám sice lidsky a taky se tak chovám a do určitý
míry i tak přemejšlim, ale přitom čim víc humanoidního se mě snažili
udělat, tim víc jsem vlastně od takový idey daleko. Jsem simulakrum
člověka. Jsem něco, co vlastně nepatří ani mezi stroje, ani mezi
lidi; vždycky v šedý zóně.
Úplná přeměna na člověka prej není
vůbec jednoduchá. Musí to provádět specialista. A prej to taky hodně
bolí. Ale mě to za to stojí, i kdybych měl přitom umřít, respektive i
kdybych se neopravitelně zničil. Už totiž nechci bejt na hraně, chtěl
bych aspoň na chvíli někam patřit – chci bejt člověkem. Chci
dejchat ne proto, že to je zapadávací manévr, ale proto, že musim.
Chci mít potřeby. Chci bejt nedokonalej. Zranitelnej. Omylnej. Chci
se umět přeřeknout, chci bejt nucenej k činnosti na základě vnitřního
nedostatku. Chci, abych byl schopnej ztratit kontrolu.
Přeměnu nemůže dělat jen tak někdo –
špičková znalost vědy a techniky tu je naprosto nepodstatná. K
proměně je třeba šamana. Léčitele. Průvodce. Někoho s interní
studnicí moudrosti a potenciálu. Měnitelů není moc, protože se jima
museli narodit, měnitelský schopnosti nejsou něco, co by se dalo
nabiflovat, co by se dalo pochopit rozumem. Ale já toho svýho našel,
a když ležim na jeho pracovním stole a on nade mnou pomalu přesunuje
svoje ruce od nohou až k hlavě, aniž by se mě dotýkal, cejtim, že se
děje něco správnýho. Nejdřív je to celkem příjemný, ale v okamžiku se
to převrátí. Cejtim nesnesitelnou bolest, která proniká celym mym
tělem, pálí snad v každý mojí buňce. Ta bolest mě mění –
zevnitř. Je neodlučitelnou součástí přeměny a vlastně i tou
nejdůležitější. Na okamžik bolestí ztratim vědomí, ale najednou mě
probudí nová vlna bolesti, daleko silnější, než byla jakákoliv
předtim. Ale já to i přesto chci podstoupit. Vim totiž, že každá
milníková transformace je nepříjemná. Znova omdlívám, ale tentokrát
na několik hodin.
Když se konečně proberu, cejtim se tak
nějak...jinak. Moje myšlení už není tak přesný a chladný jako
předtim, není už podobný propočtům jako spíš příběhům. Mám žízeň a
hlad. Je mi zima. A to je správně. Vycházim ven z měnitelova brlohu,
zvědavej na to, co všechno se u mě změnilo. Venku cejtim vůni jídla
ze stánků, nemůžu se ubránit tomu, aby se mi v puse začaly sbíhat
sliny. Vidim barvy, ale tentokrát to není tak, že bych jen sledoval
jejich vlnový délky a na základě toho je vyhodnocoval, já je opravdu
cejtim a vnímám. Chovám se nelogicky a nepředvídatelně. Dejchám,
protože mám tu potřebu. Když šáhnu na připínáček, nedělám to proto,
abych automaticky chránil svojí fyzickou schránku před poškozením,
ale proto, že to bolí. Neudržim celou dobu plnou pozornost, mívám
iracionální asociace. Jsem nedokonalej a nepřesnej. Mluvim s lidma,
ale nepozoruju jen jejich slova a nevyhodnocuju je na základě předem
danejch algoritmů, naopak doopravdy vnímám je samý a jejich energii.
A v noci se mi konečně zdaj sny...
|