"Dědo, vypravuj mi, jaký to bylo, když jsi byl malej kluk!" žadonilo dítě a milující bělovlasý dědeček se jako ostatně pokaždé rozpovídal bez většího přemlouvání. Miloval svá malá vnoučata a čas a vypravování je přeci tím nejcennějším, co jim mohl dát.
"To bylo hodně dávno, ještě jsem sám byl malej kluk. Už se smrákalo a moje maminka, vaše prabába, právě roztápěla pec smrkovejma polínkama, protože pekla chleba na celej příští tejden. To víte, bylo nás doma sedum dětí, to dalo nějakou starost uživit. Venku se ženili všichni čerti, psa by z domu nevyhnal. V tom se otevřely dveře naší hájovny a v nich stál hajnej z horního revíru. Divoký oči plný naléhavýho pohledu a hned se hrnul k našemu tátovi. My děti jsme nějak vycejtily tu nezvyklost jeho chování a v tu ránu jsme ztichly jako pěna.
"Kozeleckej, nesmíš mě v tom nechat. Můj Vašík, ten nejmladší, co ještě nechodí ani do školy, se dnes nevrátil. Všechny naše děti jsou už doma a Vašík nikde, měl bejt už dávno doma, vyběhl jen tak nalehko, odpoledne ještě svítilo sluníčko, než se strhla tahle čihošť. Vrátil jsem se před chvílí z pochůzky revírem a žena doma celá ubrečená a hned na mě, kde prej mam Vašíka, že vyběhl do lesa, prej tátovi půjde kousek cestou naproti. A já musel projít ještě ten remízek, však víte, Kozeleckej, jak jsem tam posledně našel ta oka políčená na zvěř."
„A můj táta, ten nejpřísnější hajnej knížete pána, kterej měl v nohách nachozený stovky poctivejch kilometrů panskejma lesama, jen tak letmo kouknul na svýho druha z vedlejšího revíru a okamžitě vstal od stolu. Venku bylo předjaří, padal sníh s deštěm a on chápal, že jde o každou chvilku. Situace byla víc než vážná. My, jeho děti jsme byly doma, v teplíčku rodný hájovny, v bezpečí, ale jeho kamarádovi se někde zatoulalo to nejcennější, co měl, nejmladší dítě.
Táta, hajnej na hájovně, kde se od nepaměti říkalo "Na Kozelkách", se ve spěchu oblíkal do svýho dlouhýho zelenýho mantlu, ve kterým brázdil od nepaměti svůj lesní revír. Jen krátce písknul na rezavýho jezevčíka a rázně řekl: "Taxlíku, jdeme.." Byl to takovej nepsanej zákon. V lese totiž nepřichází pomoc z hůry, tady si musíme pomáhat všichni navzájem. A někdy rozhoduouí o lidským životě minuty, zvlášť, když je tak křehkej, jako život dítěte.“
"Dědečku, vypravuj, jak to bylo dál?" žadonila vnoučata, zatímco dědeček upíjel z buclatého hrnku s modrými puntíky třezalkový čaj. Byl již starý, měl bystrou paměť, ale hlas mu již slábl. Po chvíli však pokračoval.
"Kozeleckej hajnej, vlastně můj táta, chodil po lese celý dlouhý hodiny. Sám, jen s věrným Taxlíkem v patách. Nešel by spát, nevrátil by se do tepla hájovny, když někde venku bylo dítě. Sám měl nás sedum dětí a věděl, jaký pocity zažívá jeho soused s panímámou. Znal les jako svý boty, procházel jím jakoby podle předem přesně stanovenýho plánu a všímal si všeho, co by bylo jinak, než byl zvyklej. Bylo chladno, fujavice zmrzlýho deště se sněhem. Ale táta byl jako ze železa, šel podle svýho, svým revírem a neuhnul ani o krok. Po hodinách a hodinách vyčerpávající chůze najednou zpozorněl. Jezevčík Taxlík se začal chovat opravdu divně. Pořád se vracel na jedno místo tam v houští, pak k tátovi, pak zase do toho houští. Jako by chtěl svýmu pánovi něco říct. A pán pochopil. Vlezl za jezevčíkem do mlází a tam se pod smrčkem krčilo dítě, malej Vašík z horní hájovny. Šel naproti tátovi a ztratil se, lesy okolo Tejna byly a i dneska pořád ještě jsou hluboký a hustý. Vašík byl už zimou a překonanou hrůzou celej bez sebe, nemohl ze sebe dostat jediný slovo, nemohl se pohnout, jak se stále drkotal. Táta ho vytáhnul z houští, pak svlíknul ten svůj lesnickej mantl a kluka zabalil, jak se dalo. Pak vzal ten balík do náruče a přímou cestou ho donesl do naší Kozelecký hájovny."
"Jé, dědo, jak mohl ten hajnej Vašíka unýst? A jak ho ten Taxlík mohl najít pod tím smrčkem, to teda musel bejt ale chytrej pes.." Uvažovaly děti nahlas.
"No, táta kluka donesl k nám domů, máma ho hned vysvlíkla z promočenejch šatů a dala pod naducanou duchnu, uvařila mu lipovej čaj s medem a táta mezitím došel do horní hájovny, aby uklidnil panímámu hajnou, že se její dítě našlo. Nakonec zavolali doktora, protože Vašík dostal zápal plic, ale i to se nakonec spravilo a zase bylo dobře."
"A co Taxlík, dědo? Co Taxlík?" ptaly se děti a čekaly na notoricky známý konec příběhu.
"Taxlík dostal přeci mísu těch nejlibovějších buřtů a byl všema obdivovanej a až do konce svýho psího života si zasloužil obdiv nás všech tím, jak zachránil Vašíka. Kozeleckej hajnej na něj nedal dopustit a hajnej z horní hájovny mu pokaždý nezapomněl přinýst něco na zub, když měl cestu k nám na Kozelky," dokončil dědeček své vyprávění a vnoučata se spokojeným výrazem ve tváři ulehla ke spánku.
Děti pomalu usínaly a starý pán si nasadil brýle a rozevřel noviny. V záhlaví přečetl datum 14. dubna 2003. Přelétával očima titulky, pomalu se začítal do aktuálních zpráv a pojednou mu přibil pohled tučný titulek s fotografií blonďatého dítěte s výraznýma očima, přesně takovýma, které před chvílí usnuly spokojeným dětským spánkem ve vedlejší místnosti.
Starý pán četl: "Než Vítek zemřel, ušel deset kilometrů... Včera odpoledne, po čtyřech dnech hledání, početný tým záchranářů našel ztraceného Vítka Kalouska... Dvouapůlletý Vít Kalousek byl včera nalezen. Tým záchranářů jej však objevil už mrtvého. Malý chlapec zřejmě umrzl. Jeho pes, jezevčík, který zůstal naživu, se ho marně snažil zahřát. Co všechno musel Vítek prožít?...."
Starý pán nečetl dál. Oči zešedlé věkem se mu zalily horkými slzami. Cítil bezmoc a bolest. Jeho vlastní vnoučata ve věku okolo Vítkova již tiše spala ve vedlejší ložnici, zřetelně slyšel jejich oddychování. Miloval je a neuměl si představit, že by se kterémukoli z nich něco zlého stalo. Litoval Vítkovy rodiče a přes prvotní nával čehosi hořkého je neodsuzoval. Litoval je, protože jejich život již nikdy nebude jako předtím, hořkou pečeť na svém čele si ponesou celým dalším životem. Taxlíkův potomek byl k dítěti v posledních minutách života blíže, než jeho vlastní rodiče.
Starý pán přestal listovat novinami, svraštělé ruce mu poklesly unaveně do klína a on se vrátil o spoustu let nazpátek. Přemýšlel, jaké by to tenkrát bylo, kdyby Kozeleckej hajnej nenašel malého Vašíka, se kterým potom chodil do školy, do učení a se kterým jej spojovalo tolik klučičích rošťáren... Pak znovu pohlédl na fotografii malého chlapečka v novinách a pomyslel si: „Skutečně všichni udělali všechno, co bylo v jejich silách? Jak mohlo tak malý dítě bejt tak samo, a ještě tak nalehko oblečený..“ Kroutil hlavou. „Jak tohle mohl někdo vůbec dopustit..? Je doopravdy každej bez viny? Proč jsem se sám nesebral a nejel tam.. Mám přeci kořínek poděděný od Kozeleckýho...“
|