~ V BALADÁCH ~


Na nebi hvězd je víc než pampelišek,
na Zemi marnost, tolik epigonů,
a já, zlomený Cupido, bájný bazilišek,
zas v nostalgii zvonů na dno se propadám!

Mé uši nejsou pro bujarou píseň,
v tom extrovertním křepčení jen ztrácím se a tonu,
když nad úsměvem, v duši, převládá ti tíseň,
nač kilometry slov, nahlížet za oponu.

Jsem Juliánem přece,
jsem Jaromírem, křtěný jsem František;
jednomu slunce svítí, já světlo postrádám,
někdo je zádumčivý a jiný je zas smíšek,
v slzavé řece žití podléhám baladám...


~
~
~


~ ANDANTE ~


„Ty oči smutkem protkané,
jak do duše by hleděly,
jakby z ní četly žití zmar
a sály hořkost sirných par;
vyprahlá poušť pro anděly.“


Sám chyb mám tolik, tolik jich,
že nevím s kterou začít dřív,
těch dobrých věcí pomálu;
nestávám frontu na chválu.

O nich však v tichu pomlčím,
chlubit se...
ale, Probůh,
čím!?

~

To temné, to mě žene vpřed,
do hloubi pekel tajemných,
tam ukrývám niterný svět,
i řada snů, již spálených.

~

Andante, prosím,
andante,
můj věčně krutý probante,
nezapomněl jsi na mě tu?

Ochraňte duši,
ochraňte,
jsem jenom oběť!
ANDANTE!

K Ďáblu se modlím,
vzývám tmu!


~
~
~


~ BŘEZOVÉ LISTÍ ~


Ledové ruce a pohled bez úsměvu,
a tolik vrásek v zorničkách...
Pláču si, pláču pro úlevu,
slunce už srdce nehýčká.

Jsem nepřístupný navenek
a lidé se mě straní,
v tramvaji krásných panenek,
však bázeň v očích laní!

~

Smrtka nám chystá velký flám,
svá tajemství mi šeptá,
někdy sám nevím kudykam,
osud mě podved´, brepta!

~

Bigotní třpyt a rmutný sen,
po jinovatce kloužu,
do minulosti zahleděn...
život už jenom dolžu.

Má duše - tichá samota;
umazanou ji čistím,
kdes ve mně ještě klokotá...
březovým voní listím.