|
Jsme dopisy v láhvi
jsem možná báseň snad
a kdo napsal mne nevím
však sám umím tebe psát.
Doteky i stínem zamyšlených slov
z nichž se soumrak rodí uvnitř zdí a stěn
a kde jazyk jako rozpálený kov
šeptá věty ticha, jména snů a změn.
Tak se právě stanem a nic nás nerozdělí
ani ráno s kterým prodavači novin
natahují ruce pro drobné k dospělým
a my čtem si v očích zprávy svých mlhovin.
A jediná věčnost je právě tato chvíle
odlomí se s námi půda země času
a my padnem v hloubku do propasti bílé
kde beránky vteřin na břiše ti pasu.
|
|
|
