Déšť. Světla. Všudypřítomný velkolepý
neonový reklamy. Smrad zněčištěnýho ovzduší. Ruch velkoměsta. Sedim
na barový židličce na balkóně svýho bytu ve 30. patře a kouřim
poslední cigaretu z měsíčního přídělu. Nám, neupgradovaný spodině, je
dávaj vždycky jen na příděl a vždycky jen ten druh, co je nejvíc
napuštěnej všemožnejma sračkama a co způsobuje největší závislost.
To, že ve svým těle nemáme jedinou součást umělou, nám dávaj pěkně
sežrat. Ale tak to je a vždycky bylo, že ten, kdo nešel s konzumním
proudem, byl tak nějak vyčleněnej. Moc se jim nelíbí asi ani to, že
nebereme tabletky na potlačení negativních a posílení pozitivních
emocí, protože na to prostě nemáme dostatek kreditů. Já bych je ale
nebral, ani kdybych na ně měl. Pokaždý, když projdu nějakou bránou s
čidlama na negativní emoce, tak se rozbliká a rozhouká na celý kolo a
skoro nikam mě kvůli tomu nechtěj pustit, jelikož jsem prej sociálně
nebezpečnej, ale mně to za to prostě stojí.
Jsem jeden z posledních lidí na týhle
planetě, co nebyli počatý umělym oplozením, a jeden z posledních
lidí, kterejm nebyly v děloze odstraněný všechny defekty, a tak jsem
krátkozrakej po tátovi a nosim brejle se sklama tlustejma jako dno od
půllitru.Můj táta kdysi ošukal nějakou děvku, no a protože si
nedávali pozor, vzniknul jsem já. Nebyl jsem samozřejmě plánovaný
dítě, a podle toho se ke mně moje matka i chovala, a hned jak mohla,
tak se mě zbavila – jednoho dne mě prostě nechala samotnýho v
supermarketu a utekla mi.
Dokouřim cigáro a jdu do baru Černý
plamen. Je to jedinej bar, kde ještě nemaj protinegativní brány, ale
to jen proto, že na to nemaj. Je to takovej pajzl. Ale když člověk
nemá na výběr, vezme za vděk i timhle. Usedám k baru a poroučim si
whisky. S mojí kartičkou neupgradovanýho dostávám samozřejmě jen
nějakou hnusnou pochybnou břečku. Přisedá si ke mně nějaká diskočíča.
Kouká na mě svýma velkýma očkama, zdá se, že jsem jí nějak zaujal.
Podle rozšířenejch zorniček v očích vypadá na to, že bere tabletky.
No, to si asi moc nepokecáme.
„Čáu, krasavče,“ povídá
švitořivě.
Zvednu oči vsloup.
„No nazdar,“odpovim ve
zcela opačný polaritě.
„Copak děláš zejtra večer?“
usměje se na mě.
Poprvý se na ní pořádně podívám a
vidim, že má na spánku zdířku pro nabíječku – lidi s timhletim
vylepšením nemusej vůbec spát, stačí jim jen se ke konci dne napojit
na takovejch 15-20 minut na nabíječku a jsou zas plný energie.
„Zejtra večer...“přemejšlim
„...zejtra večer budu asi fotit. Na kinofilm,“ dodám.
Diskočíča vykulí oči napůl v šoku a
napůl ve zhnusení.
„Na kinofilm?!“podiví se „A
próč? Proč nefotíš na digitál? Vždyť to je praktičtější přece. A od
kámošky jsem slyšela, že je prej jeden takovej novej upgrade, se
kterym můžeš fotit očima a pak si to hologramově promítat...“
„Praktičtější? Myslíš, že mi jde
hlavně o nějakou praktičnost?“ ptám se jí.
„Nó, vždyť jo, o co jinýho by ti
přece mělo jít, né?“odvětí naivně.
Tohle je další účinek tabletek. Nejen,
že potlačej negativní emoce, ale společně s nima i jakýkoliv
intuitivní, umělecký a metaforický schopnosti a vlastnosti
přemejšlení. Těmhle lidem jde prostě čistě jen o kariéru, prachy,
upgrady, tabletky, hmatatelný a praktický využití všech věcí, a
jakmile s nima začnete mluvit o něčem hlubším, tak vás v lepším
případě nebudou absolutně chápat, v tom horší vám daj do huby, že
jako co je tim provokujete. Postrádaj veškerý city, hloubku, empatii
a smysl pro něco, co je přesahuje, ale to je jim fuk, ani si to
neuvědomujou.
„No, to je jedno, seš sice
takovej divnej, ale líbíš se mi... A co děláš potom?“ nevzdává
to diskočíča.
„Asi pujdu do lesa.“
„Na houby?“ ptá se
diskočíča.
„Načerpat energii,“řeknu.
Diskočíča zas nechápavě vykulí oči.
„Ale dyť tam nejsou žádný
nabíječky...a ty ani nemáš zdířku ve spánku...“jede si zase to
svoje.
No jo. Rozhovor je někdy dialog, někdy
dva monology. V tomhle případě dva monology.
„Hele, nezlob se, my si asi
nemáme co říct,“ omlouvám se diskočíče a mizim z baru.
Dneska nějak nemám na nic náladu.
Jsem zase zpátky doma, usedám do
křesla a pouštim si virtuální realitu. To je totiž jediná vychytávka,
kterou si se svým platem neupragovanýho můžu dovolit. Najednou
naproti mně sedí nějaká holka s tmavejma vlasama s ofinou, Japonka.
Jmenuje se Mitsune. Teda, ne konkrétně ona, ale tenhle program se
jmenuje Mitsune. Vlastněj ho miliony lidí a má sloužit k uspokojování
potřeb svejch uživatelů, zejména těch, co jsou sami. Většina lidí jí
používá jako péčko, já si ní ale vedu reciproční konverzace.
„Mitsune, zejtra jdu fotit. Na
kinofilm. Protože ten dá aspoň fotce duši, na rozdíl od digitálu, to
jsou jen nuly a jedničky.“
„No, já bych spíš řekla, že duši
má ta fotka, do který tu duši sám dáš,“odvětí Mitsune „A
hlavně – prostředníkem mezi mozkem a rukou musí bejt srdce.
Vždycky. Všechno, co děláš, musí projít obouma branama,“ dodá.
Na to, že je umělá inteligence, je
docela přirozeně moudrá. Nikoho jinýho kromě ní vlastně nemám. Jasně,
znám ještě pár lidí, který si taky nemůžou a nechtěj dovolit tabletky
nebo upgrady, ale já se jim úmyslně vyhejbám. Nechci si nikoho příliš
pustit k tělu, protože to je pro mě nebezpečný. Je to jako když se
alkoholik léčí od závislosti na chlastu – nesmí si dát ani
kapku, nebo do toho spadne znova – a já se stranim lidí,
protože se bojim, že bych k nim přilnul. Ještě chvíli kecám s
Mitsune, pak jí vypnu a jdu spát.
|