|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
~ DVACETILETÝ ~
Ještě mi není dvacet let
a už mám srdce spálené,
ještě mi život nezačal
a srdce mé je z kamene!
~
Jen snít a vidět louky v dálce,
jsou zlatavé a zvlněné,
zmáčené vlasy ve studánce…
jako mé oči soužené.
~
Duhu,
jak v modrých mácích bloudí,
milencům šťastným pro radost,
a usměvavé slunečnice,
co zamávám jim na Letnice;
zas vyběhnu jim vstříc,
tak mlád…
zármutku stáří zcela prost.
~
Když obejmu se s blatouchy,
co nastavují na odiv
své hrdopyšné klobouky,
mé srdce krásou pookřeje,
duše se něhou zatočí…
do kaluže si jen tak šlápnu;
to v dětství mívával jsem rád…
~
Domů,
až sám se vracet budu,
tak s písničkou, pro líčka dívčí;
zahlédnu pilné pavouky,
jak pasti ve svých sítích líčí…
… a slzy pohrnou se z očí…
… a slunce bude zapadat…
~
Ještě mi není dvacet let
a není mi co závidět!
Svou lásku, jako živý květ,
chtěl bych si v rukách udržet…
Však ona umírá mi stále,
jak v hnízdě opuštěný drozd,
plachá, jak krůčky bosých žabek,
jež k vodě hledají si most…
~
~
Své srdce zanechal jsem v polích…
ať nadýchne se osení.
Leží tam v posečené trávě
a čeká na to druhé k sobě,
tak vroucí, jak o polednách právě,
až polibkem jej ocení.
Pak spolu,
když se najdou v světě;
to po té době tisícleté,
vrostou tu jedno do druhého…
Tou náhlou láskou vzrušení!
~
Snad jednou navrátí se žhavé,
sny štěstí rozhostí v mé hlavě;
jak nečekaný, milý host.
~
Ještě mi není dvacet let,
už pochopil jsem lásky bol,
tak mladé - nenaplněné…
Ještě mi není dvacet let!
Jak může být tak krutý svět?
V polích mé srdce raněné…
|
|
|