|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když přijíždím před bránu, zmocní se mě náhlá tíseň. Dnes stejně jako vždycky. I můj kůň zjevně vycítí mou nervozitu a nejraději by se obrátil a ujížděl zpátky, což mi dá najevo vzepnutím se. Snažím se ryzáčka uklidnit, když tu se pootevře průzor ve vratech.
„Plukovník d’Agoulle,“ ohlásím se. „Jeho Veličenstvo mne očekává!“
Záhy jsem vpuštěn na rozlehlé nádvoří. Koník prochází vraty jen neochotně, stejně neochotně se já vezu na jeho hřbetě, jenomže není zbytí. Dopis, který mi panovník napsal, mi jednoznačně velel, abych okamžitě vyjel do hlavního města, a to ve svém nejlepším odění (což jsem tak trochu neuposlechl, neboť mám na sobě obyčejnou košili a vestu, kabátec jsem skryl do brašny k sedlu, protože mi bylo horko).
Rozhlížím se kolem a spokojeně zaznamenávám, že se tu od mé poslední návštěvy nic nezměnilo, pouze jižní křídlo je zdobeno lešením, po němž se pohybují řemeslníci opravující škody způsobené nedávným požárem.
V duchu musím pořád uvažovat o důvodu mé návštěvy. Pravděpodobně jde o Švédy a Severní válku. Kdykoli se něco v této věci přihodí, s oblibou si mě povolá, neboť jsem to byl právě já, kdo položil základní kámen našeho spojenectví s Ruskem proti seveřanům. Jenže co by se mohlo stát? Pokud by došlo ke střetu vojsk, velitel mého regimentu by mi o tom napsal, ale to bych nemusel být tady. Leda že… Leda by se veliteli něco… Ne, na to nechci ani myslet. Kromě toho bych i v takovém případě pouze obdržel dopis. Když už mi jej král napsal, mohl v něm zmínit, jestli mám hledat nového plukovníka-velitele. Nic takového však v dopise nestálo. Naštěstí.
V tom případě možná nejde přímo o můj pluk. Kdyby mi napsal ruský car, dopis by šel do mých rukou, veškerá moje korespondence s ruským Petrem I. jde mimo krále. Ale možná… Možná se mu nějaký dopis záhadným způsobem dostal do rukou, a pokud je tomu tak, pak bych měl asi mít masku na tváři a být ve středověkém brnění, až na mě a kolem mě budou dopadat předměty, jimiž bude papá rozčileně házet. Nikdy mé přátelství s Petrem I. neschvaloval.
Je také možné, že přijela naše společná známá, která slouží jako posel mezi mnou a carem. Jenomže to taky nevysvětluje, proč jsem sem musel přijet z druhého konce země, neboť i ona by kontaktovala přímo mě. Tak co tu dělám?
Seskakuji z koně a rozpustile zamávám své maceše, která prochází podloubím zámku. Nevšímá si mě. To je jen dobře. Vzápětí ke mně přiskočí dva muži, jeden z nich bere za otěže mého koně a odvádí ho do stáje, v tom druhém poznávám komořího. Servilně se uklání a společně se vydáme ke vchodu do vlastního zámku.
„Vítejte, plukovníku,“ říká tichým zastřeným hlasem.
Přikyvuji.
„Král už byl netrpělivý, skoro jsme se začali bát, jestli se vám něco nepřihodilo po cestě…“
Komoří zásadně neukončuje věty, nikdy neklesne hlasem, aby naznačil tečku. Pokaždé jeho slova vyzní do ztracena.
„Vy víte, oč jde?“ vyzvídám. Komoří pokrčí rameny a zahne ke schodišti, což okomentuji povytáhnutím obočí. Překvapuje mě to, poněvadž jsem podle zmínky o oděvu v dopise vyrozuměl, že má jít o běžnou audienci před dvorem. Zjevně však ve skutečnosti bude mé poslání diskrétnější. Tedy se patrně nebude týkat Severní války.
Zavede mne k soukromým komnatám panovníka a zaklepe na jedny dveře. Poznávám je neomylně, jde o knihovnu, o královu osobní knihovnu, kde jsem se jako malý nesměl ani přiblížit k těmto dveřím.
„Vaše Veličenstvo, přijel plukovník d’Agoulle. Má vstoupit?“
„… má vojsko zásoby přibližně do července, pokud by situace nabyla na závažnosti a pobyt na hranici se měl protáhnout, bude nutné vzkázat pro další, a samozřejmě se také může jídlo zkazit, že. Bude potřeba být v pohotovosti,“ podotýká právě Felix Renaird, králův oblíbený ministr války. Stará se, aby vojáci měli co na sebe, co jíst a dobré zbraně, se kterými umějí bojovat. Osobně pochybuji, že své povinnosti plní svědomitě, protože v ležení by to v opačném případě vypadalo poněkud významně jinak.
Teprve teď si všímá mého příchodu. „Plukovníku,“ uklání se. Přikývnu a pohlédnu na otce.
„Švédi si zjevně všimli naší podpory Ruska,“ vysvětlí stručně, „a rozhodli se ji utnout. Podle zpráv se vylodili na našem území, shodou náhod právě na východní hranici, zde.“ Položí prst na mapu rozprostřenou na stole. „Doufám, že nám ten váš kamarád na ruském trůně taky pošle pomoc, když jsme my pomohli jemu.“
O tom významně pochybuju.
„S tím jsme nepočítali, nevím, co tam armáda dělá, ale nezastavili je, takže už tam vztyčili i švédské ležení a teď tam sedí u ohníčků a zpívají si, neodvažuji se domyslet, co vyvádějí naši vojáci,“ pokračuje Renaird. „Z toho důvodu jsme uspíšili příjezd generála de Lille, zítra okolo deváté dorazí jeho loď do Agoulle.“
Děláte si legraci? Takže jste mě z Agoulle zavolali na druhý konec země, abych jel zase zpátky do přístavu a pak opět přes celou zemi na východní hranici jenom kvůli Francouzovi, který má uniformu? No to se povedlo, myslím si. Chudák můj kůň.
„Chceme, abyste de Lillea doprovodil do tábora,“ vysloví se konečně přímo panovník.
„Proč já??!“ spadne mi čelist.
„Určitě se také rád podíváte, jak se vede vašemu regimentu, nemám pravdu?“ pousměje se Renaird.
„O panu generálovi jsem leccos slyšel, vzhledem ke zkušenosti s jeho předchůdcem jsme si mysleli, že byste se mohli spřátelit po cestě do ležení,“ přidává se král s dobromyslným výrazem.
Mám opravdu velký zájem přátelit se s nějakým nafoukaným Francouzem, jen co je pravda, pomyslím si s ironií.
Jako by mi četl myšlenky, dodává panovník: „Suďte generála, až ho poznáte, nemáte ponětí, jak vám závidím. Kdybych neměl tolik povinností zde, byl bych ho do tábora dopravil sám a podíval se na vojsko. Určitě by to posílilo morálku…“
Ovšem, myslím si, posílilo by to morálku, všichni by vás nesnášeli jen o trochu míň, než je tomu nyní. Vojáci neustále lají na krále a jeho verbíře.
„Jaké jsou síly?“ zajímám se.
„My čtyřicet tisíc, Švédi asi padesát, šedesát, tak nějak.“
„Stovek,“ vyhrknu s nadějí.
„Tisíc.“
„Přesila není všechno, Pierre,“ konejší mě otec. „Kromě toho, je to jen pár tisíc… A váš pluk je přeci schopný. Stejně jako de Lille. Jestli vás to utěší, verbujeme nové chlapce, ale bude nějaký čas trvat, než se vše řádně naučí. Nemáme záviděníhodnou armádu, ale generál de Lille se podle svých slov postará, aby to napravil.“
„A co je přesila proti záviděníhodné armádě,“ přidá se Renaird. „S de Lillem porazíme třeba trojnásobnou armádu Švédů, aspoň tak to tvrdil on.“
„Co naše regimenty?“
„Devět pěších, čtyři jízdní včetně toho vašeho,“ zní odpověď. „V ležení jsou ještě vyšší velitelé, například de Montefailles, který má do příjezdu de Lillea hlavní velení.“
„De Montefailles?“ podívá se král překvapeně na Renairda. „On má něco společného s Albertem de Montefailles?“
„Zástupcem královny? Ne, shoda jmen,“ ujistí ho on.
„To snad ne!“ nevydržím to a zaúpím. „To se nedivím, že Švédy nezastavili, vždyť je neschopný! Plete se do věcí, které neumí.“
„A právě proto přijede de Lille, aby ho zkrotil,“ přikývne Renaird. „Říkejte si o něm, co chcete, plukovníku, ovšem jako bojovník se nezapře.“
„Možná,“ utrousím, „jenomže teď už nebojuje a má čas se plést do kdečeho. Ten neměl o vrchním velení ani slyšet, nedej Bože, aby se jím ještě honosil!“
„Ale Bůh už dal,“ upozorní král. „No, myslím, že už se to začalo nebezpečně blížit nějaké hádce, takže se radši rozejděme. Pierre, nezapomeňte, zítra okolo deváté v agoulleském přístavu!“
|
|
|