Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Divadlo
 > Divadlo
 > Recenze
 > Zajímavosti
 > Dramata
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Rozhovor s divadelní herečkou paní Helenou Čermákovou
Autor: origo (Občasný) - publikováno 10.4.2003 (19:52:33), v časopise 15.4.2003

O divadle a věcech souvisejících s paní

Helenou Čermákovou

Helena Čermáková (1957)

Po vyučení absolvovala brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění obor herectví. V době studií hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (Labyrint, dnešní Švandovo divadlo Praha). Od roku 1982 je ve stálém angažmá Městského divadla Zlín. Za roli Júdit ve stejnojmenné hře autorů R. Křivánka, V. Franze v režii V. Herajtové (1999) jí byla udělena cena Thálie 99.

Vy máte dnes po představení, tak toho využiji a zeptám se Vás, jak se Vám daří odloučit se od Vaší divadelní role a vrátit se zpět do běžného života?

Abych Vám pravdu řekla, hlídala jsem si to. Samozřejmě, pokud je nějaké představení příliš vyčerpávající psychicky i fyzicky, tak to určitě v člověku ještě doznívá. Ale já si v životě netahám svoje postavy domů a zůstávají tady v divadle, ale když je psychické vypětí veliké, tak na tu postavu ještě myslím, ale nikdy tím neobtěžuji svou rodinu. Problém psychicky z toho vystoupit nemám. Neplete se mi to do soukromého života, že bych třeba dál byla Maryšou, to rozhodně ne. To je podle mě základ psychického zdraví, aby člověk normálně fungoval. To by bylo pak schizofrenní jak pro mě, tak pro mé blízké.

A zeptám se naopak. Je pro Vás těžké zapomenout na svůj osobní život a vžít se do své role, když máte třeba problémy v soukromí?

V tomto je právě tohle povolání moc obtížné, protože pokud máte nějaké těžkosti v rodině, třeba nemoc nebo dokonce smrt někoho z Vašich blízkých, nikoho na jevišti ani v hledišti to nezajímá, takže Vám řeknu už jsem to bohužel zažila víckrát. Je to moc kruté, smutné a bolavé. Člověk s tím problém má, někdy to zvládá lépe, jindy hůř, ale divák to samozřejmě poznat nesmí. Někdy je Vám tak, že se opravdu držíte, aby Vám slzy netekly, ovládáte se a jsou někdy i situace, kdy to opravdu nezvládnete a divák to nesmí poznat. Kolega to třeba pozná. Ale těžko se s tím vyrovnávám. Ten profesionalismus většinou zvítězí, ale ta hranice je tak uzoučká, že je to strašně problematické. Ale nemám na to žádný recept, protože pokaždé je to jiné. A ještě tím spíš, pokud hraji téma, které se hodné dotýká života, který zrovna žiji, a to téma je nějaké bolavější, tak se to ve mně ještě víc umocňuje. A vlastně se ani nedá říct, že když hraji komedii, že by to bylo lepší, protože si pak připadám, jako kašpar, který lidi rozesmává a dělá legraci, ale vnitřně je mi tak, že bych nejradši zmizela všem s očí a sama si ten svůj bol někde řešila.

Vyhovuje Vám spíše komedie nebo drama a vážnější témata?

Nejraději mám silná psychologická témata. Nejvíce se mi líbí psychologicky propracované, složité role v dramatických hrách. Ale mám moc ráda i komedii. Měla jsem štěstí, protože tady dříve byl pan Semerád, který tyto komedie dělával a angažoval mě do nich, takže jsem byla ráda, protože to bylo nějaké zpestření a uvolnění. Mám ráda oba žánry, ale nelíbí se mi vulgární komedie, raději mám inteligentní humor. Dříve jsme třeba hrávali Woodyho Allena - Zahraj to znovu, Same, což teď tady vůbec není.

Jak se tedy k těm problematičtějším rolím dostáváte a snažíte se je pochopit?

Samozřejmě záleží velice na tématu, ale snažím si vždy co nejvíce přečíst o autorovi a na základě toho potom přemýšlím o té figuře. Pochopitelně ve spolupráci s režisérem, záleží na tom, jaký klíč se snažíme najít k dané postavě, protože vždycky je na jednu roli několik úhlů pohledů. Mně se jeví nějak a režisérovi zase třeba jinak, ale snažíme se dobrat nějakých společných bodů, ale není to práce taková, že bych měla na začátku jasno, jak ta postava bude vypadat. Hraje roli intuice a postupné poznávání figury uprostřed té hry, protože čím hlouběji se dostávám, tím více se snažím pochopit téma hry a pohnutky postavy. Pak třeba přicházím na zajímavé poznatky, které mě ani na začátku napadnout nemůžu, protože postupně pronikám do vztahů postav a tím zajímavěji to pak mohu okořenit nebo obohatit. Vůbec nic nekončí premiérou a další hledání probíhá i potom. Protože i já se během života měním, tak i určitou roli hraji jinak. I když my tady bohužel hrajeme jednu hru maximálně tři roky, což je vrchol, který se nám může podařit. Tři roky nejsou tak mnoho, ale i přesto jsou momenty, které se proměňují v jemných nuancích , ale nikdy neporuší souvztažnost postavy k ostatním.

Takže s režisérem spolupracujete na roli.

To je ideální situace, protože někteří režiséři zde jen hostují, takže nedojíždí tak často na dohledy, ale to už je pak na nás, jak si roli hlídáme. Inscenaci od inscenace je to pokaždé jiný přístup. Ideální je to tehdy, kdy na zkoušky chodí režisér, se kterým to probíráme. Stalo se nám to takto v poslední době víckrát a bylo to takové šťastné období.

Na kterou roli nejraději vzpomínáte? Máte nejoblíbenější roli?

Je těžké vybírat jenom jednu roli, protože těch, co jsem měla opravdu ráda, bylo více. Ale jedna z mých největších lásek byla Kostelnička v Její Pastorkyni, i když to byla bytost, která mně osobně je velmi vzdálená a hůře jsem k ní hledala cestu, ale o to raději jsem ji pak hrála, když jsem ji našla. Já jsem ji nesmírně vnitřně milovala, přestože jsem s ní nesouhlasila, ale to vůbec nemusí souznít, to pro to není vůbec podstatné. Tím spíše má pak člověk šanci si s rolí pohrát a zabojovat. Jsou věci, které v sobě ale sama prostě najít nemůžete, protože takovou životní zkušenost třeba ani nemáte, ale přesto se k těm charakterům můžete dostat velice blízko. Nemusíte třeba někoho zabít, abyste mohla hrát vraha. (smích) Kromě Kostelničky jsem měla také ráda postavu Královny ze hry Dvojhlavý orel, což byla úplně jiná bytost. Také se mi nesmírně líbila hrdinka z Tennessee Williamse. Těch oblíbených rolí bylo více. Nesmírně jsem měla ráda i Manon Lescaut, což je nádherný básnivý jazyk a ráda na toto setkání s Nezvalem vzpomínám. Také role v hře Calderona de la Barcy Život je sen mě velice nadchla. Roli Rosaury v této hře jsem dělala do radia také s Jiřím Krampolem, což byla velice dobrá zkušenost a doufala jsem, že se s rolí Rosaury znovu setkám, což se mi tady v divadle splnilo.

K Vaší divadelní kariéře: Vy jste hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Vzpomínáte na to ráda a jaké byly Vaše zkušenosti?

Já jsem se této zkušenosti zpočátku velmi bála, protože jsem měla obavu ze známých jmen. Říkala jsem si, že přijetí bude chladné nebo odtažité, že to budou velcí mistři, kteří mě třeba mezi sebe ani nebudou chtít pustit. Ale naštěstí se mé obavy nenaplnily a přijali mě velice mile a vstřícně a z toho původního strachu a obavy se to potom uvolnilo a byla jsem tam nesmírně ráda. Měla jsem tam dostat i stálé angažmá, ale v kontextu života toho, že to nevyšlo, už nelituji. Alternovala jsem tam se Zlatou Adamovskou a bylo to moc příjemné. Ale nakonec tam přijali dceru jednoho režiséra, takže vidíte, že cesty v divadle jsou nevyzpytatelné. Ale skončila jsem tady a jsem za to velice ráda.

Ve zdejším divadle pracujete od roku 1982. Byla jste stále spokojená a nezatoužila jste třeba někdy po změně?

Nemůžu říci, že jsem byla celou dobu spokojená, to by byla lež. Byla období, kdy jsem zde byla pracovně méně šťastná. Třeba i teď, to jsou takové životní paradoxy, přestože mě potkalo něco výjimečného jako Cena Thálie, jsem obsazována do rolí méně. Takže si vlastně říkám, jak je to s pracovním naplněním a štěstím? I divadlo o ceně mluví a prezentuje to, ale v  práci to bohužel nepoznávám.

Dostala jste po obdržení Ceny Thálie nabídky i od jiných divadel?

Měla jsem nabídky, ale ty jsem měla i předtím. Měli jsme tehdy ale složitější rodinnou situaci a odjezdem bychom museli méně vídat děti mého manžela z prvního manželství, a proto jsme zde zůstali a chtěli jsme žít normální rodinný život. Ale to vůbec není na škodu, nejsme zahořklí ani zatrpklí. I když pak nastaly ty situace, o kterých jsem mluvila, že je méně pracovních příležitostí, tak je mi z toho smutněji, protože si říkám, že bych třeba jinde tu práci měla u divadla nebo i u televize, ale je to tak dobře. Takovéto situace potkávají každého v životě, že nejsme jenom nahoře, ale jsme bohužel i dole.

Byla pro Vás role Júdit ve stejnojmenné hře výjimečná nebo Vás překvapilo, že jste Cenu Thálie získala právě za tento výkon?

Překvapilo mě to, protože tato figura u mě nebyla úplně na prvním místě. Měla jsem k ní takový složitější vztah. Já jsem ji nesmírně těžce hledala. Bylo to dáno i textem, který nebyl jednoduchý a jednoznačný. Autor ho sice připsal mě, což mě nesmírně těšilo, ale v druhé půli byl hodně literární, takže oživit ho a dát mu divadelní impuls bylo nesmírně složité. Já jsem se s tím hodně rvala a nebyla jsem si jistá výsledkem. Ačkoliv vždycky vnitřně hodně pochybuji, tehdy jsem pochybovala mimořádně. (smích) Ta cena by mě asi překvapila pokaždé, ale bylo to překvapení bylo o to větší.

Byla Cena Thálie Vaším snem a je snem pro Vaše kolegy herce?

To nevím, jestli je to sen všech herců, ale je to v této branži důležité pro každého, protože o Vás někdo ví a někdo si Vás všimne. Obzvláště na oblasti, kde je situace složitější. Divadlo tady totiž nemá peníze na to, aby si zvalo kritiky, takže i když uděláme inscenaci dobře a zajímavě, málokdo o tom ví. To je velký problém. Musí jim stát za to sem poslat komisi, aby to zhlédla. Mnohokrát je návrh na nominaci, ale ta porota třeba vůbec nepřijede, nevidí Vás, a tak ani nominovaná nejste. Myslím si, že ta cena byla důležitá i pro divadlo, pro oblast, protože byla jako první udělena někam mimo Prahu nebo Brno. Je to veliká pocta a nikdy jsem nevěřila, že by mě to mohlo potkat. Byla jsem moc šťastná, ale jak jsem Vám řekla, teď vůbec nezkouším a mám práce méně. Potkala mě sice krásná role Raněvské ve Višňovém sadu a ještě Máša ve Třech sestrách, ale jinak mám volno. Někdo by si mohl říct, že to je báječné, ale já si myslím, že pro herce to nikdy dobré není.

Jaké vidíte největší rozdíly mezi divadelním a filmovým herectvím?

Myslím si, že práce na kameru je daleko větší detail a civilnější přístup. Je to roztříštěnost, ale to neznamená, že to je jednodušší. Každá ta práce má své specifikum. V divadle hraji celou roli od začátku do konce, kdežto ve filmu se mi může stát, že jsou záběry zpřeházené. Hraji konec, půlku, začátek, ale zase musím být pořád absolutně připravená zahrát emoci, která nepodléhá určitému vývoji a situaci. V tom je velký rozdíl od divadelního herectví, kde se děj přirozeně vyvíjí, ale ve filmu je tato kontinuita narušena. O to více je kladen důraz na maximální soustředění na daný okamžik a hlavně na přirozenost a spontánnost. Zásadní rozdíl je v tom, že divadelní herectví je mnohovrstevnaté a filmové je spíše civilní.

Považujete za správné, že i méně dobří filmoví herci jsou vždy známější než špičkoví herci divadelní?

Tady bohužel nějaká rovnováha a spravedlnost neexistuje. Pokud jste v nějakém kulturním centru, máte větší možnost Vy a i režiséři, že Vás vidí, jste jim na očích. Když jsem byla na Janáčkově akademii, tak tam to bylo mnohem lepší. Tam režiséři jezdili, dívali se na nás a zvali si nás na konkurzy. A pokud jste už jednou vidět, tak Vás třeba vidí i ostatní režiséři a ví se o Vás. V momentu, kdy zmizíte s očí, zapadnete a nikdo o Vás neví. Koho napadne, že někde ve Zlíně či Uherském Hradišti se hraje skvělé představení se skvělými herci?

Hrála jste někdy ve filmu a máte chuť zavítat v budoucnu do světa filmu?

Rozhodně chuť mám a měla jsem i nějaké možnosti ve filmu hrát. Byly to spíše menší role, ale byla jsem za ně ráda, protože to byla zase jiná práce. Hrála jsem třeba ve filmu Archa pro Vojtu, epizodní roli jsem měla v Četnických humoreskách a v Ranči u Zelené sedmy také takovou malou roličku, také v Emmě Destinové. Výborná zkušenost také byla, když jsme měli možnost ve filmu dabovat. Jezdila jsem dabovat i do Brna, ale tím, že je tam určitá vzdálenost, tak pokud párkrát řeknu, že z časových důvodu nemohu přijet, tak už čeká na tu možnost někdo jiný. Potom už Vám třeba nezavolají.

Považujete některého autora divadelních her za svého oblíbeného?

Velmi ráda bych se setkala s O´Neillem, se kterým jsem se zatím setkala jen jako divák. Velmi pro mě bylo setkání s hrou dramatika Cocteaua. Shakespeara mám velmi ráda.

Mezi Vaše koníčky patří četba, a proto bych se ráda zeptala, zda souhlasíte s modernizací klasických divadelních her. Ve zlínském divadle jsem takto upraveného zhlédla třeba Cyrana z Bergeracu.

Pokud je to posun té hry a nový výklad nezlikviduje autora, tak mi vůbec ten posun nevadí. Ale pokud je to jen modernizace za každou cenu a autor se chce za každou cenu odlišit, tak s tím absolutně nesouhlasím. Nelíbí se mi to a připadá mi, že pak nejsou schopni normálně udělat hru a nejde o to, že by naplňovali moderní trendy. Já to beru jako jejich bezradnost a bezvýchodnost. Pokud to má opodstatnění a vysvětlení, tak mi to nevadí. Ale pokud se týká konkrétně Cyrana z Bergeracu, tak tam mi to bohužel vůbec nesedělo. Výklad jsem samozřejmě slyšela, protože jsem v tom hrála, v tom mi to bylo jasné, ale nebylo mi to jasné vzhledem k tématu hry. Pokud v tom angažuju, tak mi to vadí, protože herec to většinou moc ovlivnit nemůže. Občas se to podaří, ale pokud přichází režisér se svou představou, tak se můžeme bouřit, vztekat a zlobit, ale většinou to nepomůže.

Můžete ale ovlivnit výklad postavy, kterou hrajete, ač se liší od režisérova?

Ano, to rozhodně můžu. Záleží to také velice na tom, jak dalece si s ním rozumím a jak je přístupný, jak moc má koncepci postavenou právě na výkladu té postavy, tak jak ji vidí on. Ale naštěstí jsem se doposud setkávala převážně s lidmi, se kterými se dalo domluvit a kteří se nechali ovlivnit, protože pokud jim člověk vysvětlil z jakých popudů vychází to jeho vnímání figury, tak jsme vždycky našli společnou řeč.

A co se děje v případě, že si herec s režisérem příliš nerozumí?

Buď to dopadne tak, že je veliký třesk a herec se podvolí režisérovi, nebo si jde dál svou cestou a režisér se pak zlobí. Režisér může pak být nespokojený, dohaduje se a trvá na svém. Setkala jsem se i s tím, že pokud byl režisér pouze hostující, tak když odjel, herec si to hrál po svém. I takové věci se stávají.

Kdo vybírá hry pro novou sezónu?

Tady je takový princip, že hry vybírá dramaturg a umělecký šéf a pokud jsou v angažmá režiséři, tak vybírá i režisér. Takový umělecký tým tří až čtyř lidí, kteří vybírají základní témata a pak o nich diskutují, ale nesmírně také záleží na tom, který to bude dělat režisér. Ale i hostující režiséři mohou říci, co chtějí a nechtějí dělat a pokud se to tam dramaturgicky hodí, tak se tam ten titul zařadí. Ještě by také mělo docházet k uměleckému růstu souboru. Tedy ten umělecký šéf by měl dobře vědět, jaké lidi má v souboru a na základě jejich možností by měl vybírat repertoár. Měl by jim dát možnost zrání a prohlubování jejich talentu, aby byli zajímaví a neobehrávali jeden typ figury. Ale to je ideální stav, který se bohužel často nepodaří naplnit.

 

Je nějak předem stanovena škála her pro každou sezónu?

Samozřejmě se vždycky myslí na to, aby se hrála komedie i drama a myslí se na to, aby tam bylo zastoupeno klasické dílo. Ale liší se to u každého divadla. Specifikum oblasti je v tom, že my musíme naplnit všechna témata, čímž jsme ve veliké nevýhodě. Měli bychom hrát lidové hry, klasický repertoár, avantgardu, aby si všichni přišli na své. Zkrátka mělo by se to dotýkat co nejširší oblasti zájmů. My si nemůžeme dovolit být monotematičtí z jednoho prostého důvodu, protože máme omezený počet diváků a nikdo by nám na to nechodil. I když bychom chtěli mít nějakou svou tvář, tak ta dramaturgie je vždycky roztříštěná. Zaměření na jistý žánr si mohou dovolit maximálně divadla v Praze či Brně, kde je divadel s různými repertoáry více.

Jste spokojená s návštěvností divadla?

V poslední době nejsem a myslím si, že je to i tím, co hrajeme za hry a jakým způsobem se inscenují. I toto je velice složité, protože bychom se měli přiblížit co nejvíce divákovi, ale zároveň si udržet co největší kvalitu. Toto jsou těžce naplnitelné momenty. Třeba se obracím k Višňovému sadu. Tvrdili nám v náboru, že Višňový sad je velmi oblíbené představení, což prý je výjimka, protože se vždy najdou diváci, kteří si na něco stěžují. Prý se tady nevzedmul jediný hlas proti tomuto představení, přesto ho hrajeme minimálně a začíná se vytrácet. Když jsme se na to ptali, řekli nám, že pro diváky je to moc vážné téma a že říkají, že “jim tam ten jejich taťka usne”. (smích) Ale je to kvalitní text a kvalitní představení, takže si myslím, že podstata problému tkví i v tom, jak to tomu divákovi podat a jak ho navnadit. Myslím si, že v tomto rezervy jsou. Diváci ale chtějí komedie, ale my přeci nemůžeme hrát jednu komedii za druhou.

Jak se díváte na přístup lidí k divadlu a k jeho tematice? V čem si myslíte, že dnešní doba tento pohled lidí ovlivňuje?

Lidé chtějí, abychom hráli odlehčené kusy, pokud možno jednodušší a srozumitelnější, ale to přece není možné. Jsou asi ovlivněni tou zatrápenou Novou, kde zábavné pořady jsou úplná katastrofa, to je totální průšvih. Netvrdím, že se nedívám na Novu, když je tam nějaký kvalitní film, ale pokud berou diváci jako měřítko tyto pořady, pak s tím nechci mít nic společného. Lidé se vždycky vymlouvají, že mají už tak těžký život a chtějí si odlehčit. Ale já si myslím, že určitá úleva je, když vidím, že jsou problémy, které se určitým způsobem dají řešit. Na jevišti je přeci řeší jiní lidé, vždyť ten divák je vlastně nepřejímá, jenom s nimi může soucítit. Ale je to i o tom, jako by bylo méně soucitu, jako by si lidé nechtěli uvědomovat bolest, jakoby nechtěli být otevření. V tomto je asi problém dnešní doby. Daleko jednodušší je se pořádně zasmát, uvolnit se a nic neřešit a mít svůj klid. Mně tento fakt nesmírně provokuje, ale jsme příliš malí páni, abychom to mohli změnit. My jsme tady z toho jako herci utrápení každou chvilku, protože to musíme konfrontovat s tím poloprázdným hledištěm. A také by to asi bylo lepší, kdyby nebylo hlediště tak zbytečně nabubřelé a velké. Máme 707 míst, ale kdyby jich bylo jen 300, dá se říci, že bychom měli plno velice často.

Vyhovuje Vám spíše menší prostor Studia Z nebo velké jeviště?

Prostor Studia Z mi připadá mnohem zajímavější. Herec má věší kontakt s divákem, kdežto na velkém jevišti Vám lidé, co sedí vzadu, ani nevidí do obličeje. Jeviště je velké, tak i herectví musí být větší. Tam lidé ani neví, co prožíváte, nebo jestli vůbec něco prožíváte. Ve Studiu Z je herectví mnohem křehčí.

Váš manžel, který je scénograf, s Vámi pracuje v divadle. Je to podle Vás výhoda, že jste na jednom pracovišti?

Ano, můj manžel je scénograf a navrhuje kostýmy a scény, ale více ho baví scény. Jsem za to ráda, protože si pak můžeme o tom divadle povídat, i když je mnoho chvil, kdy si zakazujeme mluvit o divadle, abychom mohli přemýšlet i o něčem jiném. To by se z toho člověk pak zbláznil, protože by neustále chodil v bludném kruhu a neustále myslel na divadlo. Ale je to velká výhoda, že manžel divadlu rozumí a má ho rád.

Mezi Vaše záliby patří četba, vážná hudba, ale také mineralogie. Máte také někdy čas navštěvovat divadlo jako divák?

To určitě ano, protože mě to moc zajímá. Třeba mne zajímá, jak hrají kolegové v jiných hrách s jiným režisérem a je to snad i má povinnost, abych věděla, co se v divadle děje. A pokud sem jezdí jiná divadla, tak se snažím navštívit i tato představení. Snažím se i někdy vyjet jinam, ale je to kvůli nedostatku času minimálně.

Kam se tedy nejraději jezdíte podívat na představení mimo Zlín?

Do Uherského Hradiště, protože tam mám i kamarády. Pak také Brno a Praha. Teď jsem slyšela samé pěkné reference na kolegu Gusťu Řezníčka, který hraje Veršenina ve Třech sestrách v Nitře, tak se tam pojedu asi s ním podívat. Ale ono to také narušuje rodinný život, protože přeci jen je to práce nepravidelná. Teď už je syn velký, ale když byl menší, tak byl zvyklý, že jsem s ním byla večer a povídali jsme si. Teď jsme na společný čas takoví úzkostlivější. (smích)

Chodí se dívat Váš syn na Vaše představení do divadla?

Chodí a já jsem moc ráda, protože manžel by se mnou už nešel, protože když dělá scénu, tak musí být přítomen i na zkouškách a to představení vidí tolikrát, že už se mu ani nechce. (smích) Takže teď se mnou chodívá syn. Já už bez něj ani sama jako divák nejdu.

Vyjadřuje Vám svůj názor na to, jak jste danou věc ztvárnila? Kritizuje Vás třeba?

Samozřejmě, že mi říká svůj názor. Zatím mě samotné ale nikdy nevynadal, je to takové moje zlatíčko. Ale pravdou je, že názor na divadlo už se vyvinul. Manžel ale už na mě výtky má a to je dobře. (smích)

Jak se Vám líbí představení hostujících divadel, třeba pražských, kde figurují známé tváře?

No, musím říci, že často jsem sama zklamaná. Tím spíše, že diváci jsou nadšení, tleskají ve stoje a já si říkám, že kdybychom jim tímto způsobem zahráli my, tak nám příště už nepřijdou. Ale tím, že jsou tam známé tváře, tak je to najednou jiný pohled na věc. V některých představeních ale herci zahazují své kvality, protože ty kvality rozhodně mají. Jindy jsem ale velice mile překvapena a říkám si, proč my nehrajeme tento kus. Je to případ od případu. Jednou jsem zklamaná, co se to vůbec hrálo, jindy jsem nadšená a vnitřně z toho večera čerpám ještě dlouho. Dobíjím si z něj ty svoje baterky a říkám si, že divadlo má tedy snad smysl. Protože někdy člověk propadá skepsi, že ten kumšt je v úpadku. Pokud jsou v představení známá jména, prodává se to samo. Stačilo by, aby někdo z nás hrál v nějakém filmu, který by vešel do obecného povědomí, hned byste viděla, kolik by přišlo lidí.

Dozvídáte se názory Vašich diváků na jednotlivá představení?

Někdy ano. Často potkám známé ve městě, kteří mi poví svůj názor, ale někdy mě i šetří a nechtějí mi to takto bez obalu říct, že se jim to třeba nelíbilo. Ale jsou i takoví, kteří mluví otevřeně. Pak se také dozvídám od kolegů a jejich známých a samozřejmě také od rodiny. Pak jsou také recenze, ale s těmi je to takové, že s nimi lidé moc nesouhlasí. Je to hlavně o tom, mít svůj zdravý pohled na věc. Nebýt moc zahleděný sám do sebe a do svého divadla a mít kritický pohled sám na sebe, být ostřejší sám na sebe a nemít se moc rád. (smích)

Daří se Vám, když sledujete hru jako divák, odpoutat se od své profese a stát se skutečně obyčejným divákem?

Když mě divadlo zaujme a pohltí, tak si myslím, že se stávám úplně normálním divákem. Ta profese se ale vždycky nějak projeví. Když třeba dojde k nějaké disharmonii v průběhu představení, tak já si toho jako herec všimnu a zase mě to probere. Ale stalo se mi už víckrát, když to byl silný zážitek, že jsem se úplně propadla, byla jsem normálním divákem a nechala jsem se úplně unášet krásou momentu a myšlenek. Pokud nemám příčinu vystoupit z role diváka, tak se nechávám unášet.

Jak jste se rozhodla, že se chcete stát herečkou a jaká byla Vaše cesta za splněním tohoto snu?

Dědeček dělal u divadla, takže tam jsem k divadlu přičichla a tam byl asi největší prazáklad mé lásky k divadlu. Uvažovat o tom, že bych divadlo mohla dělat, jsem začala asi v sedmnácti letech. Já jsem se vždycky za to jakoby styděla mluvit o tom, že bych chtěla divadlo dělat. Nemůžu říci, že bych byla introvert, ale paradoxně k tomu, že dělám povolání, kde se musím předvádět, bych se raději nepředváděla a mám ráda své soukromí. Takže je to v takové disharmonii. Proto jsem to v sobě tutlala a dělala jsem amatérské divadlo a také jsem hodně recitovala. A pak jsem si řekla, proč bych to na tu školu nezkusila. Tak jsem se začala připravovat a chodila jsem k Vlastě Fialové. Ona byla výborný člověk, který mi moc pomohl, ale na školu jsem se nedostala. Byla jsem taková smutná, zklamaná a rodiče mi říkali, že asi nemám talent. Ale později jsem se dozvěděla, ačkoliv předtím mi to nikdo neřekl, že si mysleli, že mám nemocné hlasivky, protože já mám takový zastřený hlas. Takže já jsem ty zkoušky dělala třikrát. Vždycky jsem se dostala až do posledního kola, ale pak to nevyšlo. Nakonec jsem jim musela donést potvrzení od foniatra a pak mě vzali. To byl velice šťastný moment v mém životě. Ale tak kolem třicátého roku jsem začala pochybovat o tomto povolání. To neznamená, že bych pochybovala o kráse divadla, ale je bohužel tolik věcí, které to ovlivňují a já je nemohu změnit, jsem natolik nesvobodná, že mě to začalo trápit. To ideální vidění divadla už bohužel nemám. Ale stejně divadlo moc miluji a neumím si život bez něj představit.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Martin (Stálý,Redaktor) - 10.4.2003 > Ty jo,Origo, tak to smekám, dost dobře propracovaný rozhovor! Dívám se jen na tu délku, jak dlouho jste jej pro zajímavost spolu dělaly?:-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
origo (Občasný) - 12.4.2003 > Děkuju, Martine, ale ještě je tam pár chybek, protože jsem to přepisovala narychlo:).. No, dělaly jsme ho asi 1,5 hodiny. To víš, chtěla jsem zjistit co nejvíc věcí, ale pořád mě napadají další otázky:) asi udělám ještě pokračování..:)
<reagovat 
Archiw (Občasný) - 16.4.2003 > Je to vcelku dobře udělanej rozhovor, ale snažil bych se otázkami více reagovat na odpovědi, nějak mi ty otázky přijdou moc uhlazený...kdo, co, jak, kromě tedy toho začátku, ten je celkem v pohodě
Body: 5
<reagovat 
barlach (Občasný) - 8.7.2003 > Navazování otázek na odpovědi je ošemetná věc. Ne vždycky se podaří, aby z rozhovoru nebyla slátanina. Tady, myslím, tam, kde se mělo. Líbí se mi. I otázky jsou pokládány dobře. Je z toho cítit oboustranná pohoda - takové rozhovory já rád.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter