Noc otvírala hubu, když zhasl přístav

a vlna nechtění skončit

námi smýkla zpět

do prvního dějství.

 

Pili jsme krev a žili mimo jízdní řád,

Na scéně tekl děj a tma se tvářila,

že má stále větší hlad.

Hodiny sklaply paty, nechaly nás mimo čas.

Uvnitř tlačil spor - držet číši nebo nezůstat?

Ačkoliv pršelo a kolotoč se točil dál,

drama neplynulo dle plánu,

od krize k obratu z jeviště herci mizí,

publikum nečeká,

nikdo,

jen my dva

jsme svědky rozuzlení

… divoká plavba příbojem dotyků,

pád vzhůru řečištěm časopádu,

šeptaný dialog o životě,

spánek i bdění v těsném sledu.

Kličkovali jsme ke svítání

jak zmateného loď kapitána,

až ze slepého ramene noci,

do společného jsme vpluli rána.